Uměle vytvořená krize ve zdravotnictví

Je bezohledné si říkat o peníze tak, jak to dnes dělali lékaři státních nemocnic, i když to má i svoji logiku. Je ovšem zřejmé, že bez napravení chyb celého systému nebude současné navrhované řešení  - zvýšení platů - ničím jiným než odstartováním dalších kol protestů a následných požadavků.

Ultimáta vedou ke zkratkovitým jednáním. Uměle vytvořená krize ve zdravotnictví, tak jak je byla postavena, je akce, která není ničím jiným, než vydíráním. Výhružky, že především pacienti budou postiženi odchodem lékařů a že to může mít fatální dopady na jejich zdraví, pokud vláda nepřidá je něco jako vzetí si rukojmí pro dosažení vlastního cíle. Drtivá většina ze 4 tisíc lékařů však ve skutečnosti neměla kam odejít. Nebo snad v Západní Evropě jsou nemocnice poloprázdné? Mimo jiné, ti kteří chtěli odejít, již dříve odešli. Navíc je poměrně jednoduché zjistit jaký je potenciál nemocnic na západ od našich hranic. Stačí otevřít webové stránky určeného vzorku nemocnic a relativně rychle zjistíte kolik lékařů a jaké odbornosti jsou vyžadovány. Není to žádná sláva a už jen velmi omezeně jsou hledáni lékaři, jejichž platy výrazně překračují to, co dnes dostávají naši po započtení všech příjmů, a to i těch vedlejších. Mimo to je vždy potřebná perfektní znalost jazyka. Všichni ze 4 tisíc jsou skutečně tak zdatní v němčině či angličtině? Pravděpodobně jiná situace je na východ od nás, ale že by se tlačil někdo do Rumunska, Bulharska či dokonce na Ukrajinu jsem neslyšel.

Tato krize ukázala ještě další, mnohem hlubší problém v jiných oblastech. Civilní lékaři vojenské nemocnice Brno odmítli podílet se na zmírnění následků případného vyvrcholení krize odchodem části lékařů. A to spolu s posledními vystoupeními odborářů PČR a HZS by mělo být vážným varováním vládnoucí politické garnituře a napovědět že nemá situaci pod kontrolou ani v takových složkách jakými jsou ozbrojené složky a bezpečnostní sbory, na které by se měla spoléhat v době, kdy to bude nejvíce potřeba.

Zásadním problémem je neférový a nespravedlivý přístup k omezování nákladů ve státní správě. Už tvrdošíjné trvání Věcí veřejných na zvýšení platů učitelů v době tvoření koalice, muselo vyvolávat emoce a bylo zprostředkovaně spouštěcím mechanismem současné krize.

Dnešní ústupky lékařům na úkor ostatních a neochota přidat zdravotním sestrám musela probudit i odboráře jiných organizací. Vůbec není argument, že přidání lékařům se nedotkne státní kasy, protože finance se budou brát z úspor ve zdravotních pojišťovnách. I zdravotní pojišťovny budou muset dříve nebo později své rezervy doplnit, a pokud na to nebude stačit současný systém, budou se podílet všichni občané a určitou mírou i státní rozpočet. Pokud je dnes argument, že zdravotnictví vysávají farmaceutické firmy, je nutné zároveň připomenout, že je to především z velké části důsledek podléhání „pobídkám“ farmaceutických firem v podobě podílu na zisku z předepisovaných léků té dané firmy, nebo účast na lukrativní „konferenci“. Z tohoto hlediska především lékaři musí udělat pořádek sami mezi sebou a ne se vymlouvat na SÚKL. Pokud se, tak jak se zdá bude jednat v zásadě jen o platech, nebude trvat dlouho a „tuneláři“ českého zdravotnictví se stanou sami lékaři po dalších kolech výhružek odchodů, které budou následovat po tomto. Doktor není bůh, a proto by měly, pokud chtějí být srovnáváni s ostáními zaměstnanci pracovat za stejných podmínek. Tedy řádnou pracovní dobu, zákonem omezené počty přesčasů a pohotovostí, racionální využívání pracovní doby i správné rozdělení prací mezi lékaře a správně a na vyšší úroveň vzdělaný střední zdravotnický personál, a třeba i plnohodnotný dvousměnný provoz v ordinacích, u drahých přístrojů a vybavení dokonce třísměnný. Ve státních nemocnicích už vůbec není možné mít souběžně práci v nemocnici a zároveň privátní praxi. Nejenom, že je to zřejmý konflikt zájmů, ale ukazuje to i na neefektivnost využití potenciálu zdravotníků. Vůbec nevěřím, že by lékař „na telefonu“ a pobíral peníze za pohotovost, zároveň nepracoval ve své ordinaci.

Policisté a hasiči mají své odbory, které je zastupují a koordinují aktivity. Stávkování není nejvhodnější metoda, můžou ale použít nátlaku v podobě pasivní rezistence a otrockým plněním všech norem a předpisů. Policisté i hasiči by dosáhli stejného efektu jako by byli ve stávce. Degradace v počtech a kvalitě policistů, která nepochybně přichází má své limity. Je obecně známé, pokud někdo chce dělat zásadní reformy, kdy se bude lidem sahat na platy a sociální dávky, si musí být vědom, že se zákonitě zvýší kriminalita všech druhů.

Neschopnost policie na tento stav včas a účinně reagovat vyvolává nespokojenost ve společnosti a kritice politické vládnoucí koalice. To se odrazí v dalších volbách. Signály o tom, že v policii není vše v pořádku, jsou zjevné. Bohužel to nepochopil ani ministr vnitra. To, že je na každé volné místo v policii 20 kandidátů, není žádná výhra. Vedle toho, že je téměř každý týden ve sdělovacích prostředcích informace o tom, že se někde nějaký policista podílel nebo se dopustil trestné činnosti, není žádným tajemstvím, že v nedávné době odešla od PČR řada schopných policistů. Při vysoké nezaměstnanosti je zřejmé, že pro řadu žadatelů je práce u PČR  jen cesta k zaměstnání. Jinými slovy, celkově se snižuje úroveň kvality policistů, především na nižších úrovních. Ten kdo vidí v práci u PČR jen možnost být zaměstnán, nemá moc velkou motivaci se dennodenně s někým dohadovat a často si nechávat nadávat. Tito lidé zase za čas odejdou, aniž by byly vyčerpány veškeré investice do něho vložené. Než si policie vychová dobré policisty, bude to zase nějakou dobu trvat.

Podobné je to u hasičů. Často dělají práci, kterou by nikdo nedělal a podobně jako policisté riskují své životy. Jak může politické vedení státu říct, že bylo přidáno učitelům a nyní lékařům, a že ti, o které se každý chce opřít, když to potřebuje nejvíce, budou na platě zkráceni. Každý má své místo v systému a nefungující prvek naruší chod celku.

Cestou nemůžou být jen dílčí izolovaná řešení, ale celého systému státní správy a v něm navázané subsystémy, jakým je zdravotnictví, či jiné. Nespravedlnosti a nerovný přístup k jednotlivým skupinám vytváří napětí ale zároveň i předpoklady pro další narušení chodu společnosti v době kdy bychom měli mít klid na obnovu hospodářství po, doufejme, že minulé krizi.

A co armáda? Ta je na tom ještě hůř. Zdá se, jako bychom ani nevěděli co se děje ve světě a jaké dramatické změny probíhají.