Rusko nepotřebuje posouvat hranici na západ

Situace kolem anexe Krymu se pomalu dostává do „normálního“ stavu. Od počátku bylo zřejmé, že hlavní cíl ruských snah je zajistit převzetí Krymu zpět do Ruska, ale ne připojení celé Ukrajiny. Od okamžiku změn v názorech vedení Ukrajiny na možné členství Ukrajiny v Severoatlantské alianci a rozhodnutí o přibližování se k Evropské unii bylo jasné, že Rusko bude tyto snahy torpédovat. Bohužel jak Severoatlantická aliance, tak její lídr USA, ale především Evropská unie nebraly v úvahu zákonitosti mezinárodních vztahů a neanalyzovaly kroky, které vedení Ruska v čele s Putinem učinilo. 

Úplně zásadní měla být analýza toho, jak Rusko zasáhlo v Gruzii v roce 2008, kdy zneužilo chyby presidenta Gruzie Saakašviliho a jeho rozhodnutí použít síly proti odbojnému regionu. Nebylo by překvapivé, že by Rusko po krátkém ozbrojeném střetnutí porazilo mnohem slabší gruzínskou armádu. Důležitější bylo, že zcela určitě existovaly variantní plány, jak Jižní Osetii ovládnout a přivést zpět region se silnou ruskou menšinou k Rusku.  Úmysl Ruska chránit ruské občany i v zahraničí a deklarování názorů, že má vedení Ruska i nadále zájem o blízké zahraniční, je projev jeho velmocenského apetitu.  To v zásadě znamená pokračování v záměru o ovládání nebo nejméně ovlivňování států, dříve součásti sovětského impéria. A Rusko tak činí s poměrně velkou úspěšností. Jen bych připomenul naší vlastní zkušenost z období, kdy se v ČR diskutovala možnost vybudování radaru protiraketové obrany USA. Vzpomeňme na politický tlak, doplněný výhružkami o možném použití raketových úderů proti radarové stranici, a to v případě kdy by došlo k nějakému konfliktu.  Výsledek bylo dosažení cíle, které si vytknulo vedení Ruska. I když se v konci tento tlak obrátil proti Rusům a radar se postavil ve změněném projektu jinde, ve Střední Evropě bude americká přítomnost reprezentována jen ambasádou USA.

Tendence ukrajinského vedení přiblížit se k západu byly dlouhodobě trestány. Bylo veřejným tajemstvím, že jsou ukrajinským občanům ruské národnosti na Krymu vydávány ruské pasy. V jiných případech to byl vždy vážný signál, že je to příprava argumentu, který bude v budoucím konfliktu ospravedlněním pro „nutnou ochranu“ svých občanů.

Rusko několikrát jasně demonstrovalo, že použije všech prostředků k zastavení přibližování Ukrajiny k euroatlantické společnosti. Opakované „plynové krize“ byly nade vší pochybnost dobře připravené a také účinné. V době přístupových rozhovorů k EU Rusko uplatňovalo hospodářské embargo vůči ukrajinským firmám a oslabovalo tak celou ukrajinskou ekonomiku.

Vyjednavači evropské unie nepochopili, že do celého procesu musí, ať se nám to líbí nebo ne, Rusko zapojit. Když nic jiného, nebylo by pro Rusy jednoduché přistoupit k tak radikálnímu řešení, jakým byla anexe Krymu, nebo bychom alespoň částečně znali názory Rusů. Takto jsme Rusko zatlačili do kouta ignorujíc zákonitost, že existují národní zájmy – jak ty naše tak našich protivníků.

Nic není černobílé. Silným argumentem pro Rusko bylo a je role, kterou sehrály krajně pravicové organizace, které v určitém okamžiku výrazně ovlivňovaly dění na Majdanu. Argument o fašistických bojůvkách, které zároveň rozdmýchávají protiruské nálady, byl a je stále slyšet. Od EU reprezentantů a řady politických osobností nebyla slyšet varovná slova na adresu vedení odpůrců Janukovičovy vlády, aby tomu zabránili (u té příležitosti si dovolím připomenout, že nikdo dostatečně silně neprotestoval proti pochodu lotyšských extremistů oslavujících lotyšské SS divize z doby 2. světové války, určitě to bude zase jeden z ruských argumentů, až na to přijde čas).

Budiž nám poučením, jak Rusko použilo zásadní poučku o síle státu na mezinárodním poli. Síla diplomacie (politika), ekonomiky a ozbrojených sil tvoří koktejl, který ve výsledku určí, jak je stát schopen prosazovat své národní zájmy. Sice pořád mluvíme o Rusku jako obrovi na hliněných nohou, ale nechali jsme bez povšimnutí, jak Rusko krok za krokem posiluje armádu. Na druhou stranu členské státy NATO – především evropské a většina států Evropské unie vojenské rozpočty používají jako zálohu pro svoje churavějící ekonomiky a stále se zvyšující sociální výdaje. Proto si Putin mohl bez jakýchkoli starostí dovolit použít s obrovskou arogancí své ozbrojené síly na Krymu s vědomím toho, že nikdo nemá reálnou sílu mu v tom zabránit.  Měl to být především evropský zájem, ne USA, jak se mnozí, včetně nového ukrajinského premiéra, domnívali.  Nedělejme si iluze, že Putin neměl a nemá připravené všechny možné scénáře. S ekonomickými sankcemi určitě počítá a s výhružkami politické izolace také. 

Po anexi Krymu se pozornost obrací na východní části Ukrajiny. Rusko rozmístilo svá vojska u hranice a naznačuje svoje odhodlání „chránit ruskou menšinu i za hranicemi“.  Analytici v NATO i USA bijí na poplach. Podle mého názoru, pozdě a zbytečně.  Připojení východních oblastí Ukrajiny není v zájmu Ruska. Rozbitá Ukrajina by znamenala prostor nejistoty. A to nejenom ve zbytkové části – tedy té západní, ale ani východní případně přičleněné regiony by nebyly v klidu. Nejenom proto, že by se tady karta obrátila a naopak by začaly problémy se silnou ukrajinskou menšinou. I když je východní část Ukrajiny průmyslová, kvalita průmyslových provozů není moderní a potřebovala by obrovské investice k transformaci. To by bylo i pro Rusko „silné kafe“.  To že by byl Putinův sen posunout  Ruské hranice na západ, se mi zdá jako iluze. Kdyby měl tyto ambice, už dávko by kývnul na nabídky Lukašenka a Bělorusko by bylo součástí „Ruské komunity“.  Stálo by to určitě hodně. Nejenom ekonomicky, ale politicky by to bylo složité. Ukrajina by nebyla nic jiného.

Ukrajina by měla být jednotný (to v pojetí Lavrova znamená bez Krymu) a funkční stát.  Současné harašení zbraní u hranic a podporované nepokoje ruské menšiny v administrativních centrech východní Ukrajiny nemají za cíl ovládnout další území Ukrajiny, ale odpoutat pozornost od Krymu. Na Krymu se odehrává klidné převzetí moci a není v zájmu Ruska ke Krymu přitahovat pozornost.  Vytvářením dojmu že existuje nebezpeční  na východě Ukrajiny  se dnes více mluví o všem možném, jen ne o Krymu. A ruská diplomacie ukazuje svoji „vlídnější“ tvář. Ujišťuje že o žádná Ukrajinská území nemají zájem a světová veřejnost může být klidná. Dokonce jako důkaz Rusko stáhlo část svých vojsk zpět na základny.  A debata na toto téma otevírá dveře pro jednání, setkávání se na různých úrovních a borcení  zdí. Schopnost Ruské diplomacie je tak velká, že se požadavek federalizace Ukrajiny stává téměř ústředním tématem a naopak v době, kdy by mělo být Rusko v defenzívně, diktuje Ukrajině co by měla udělat a tímto tématem zahlcuje i většinu politiků evropských velmocí. A tak různé sankce jsou sice vyhlášeny, ale když se jedná, mnohé se dá vyřešit.

Další cíl Ruska bude rozdělení jednotné Evropy. To nebude tak složité. Plyn a ropa jsou silnou zbraní a jak připomněl president USA, břidlicový plyn nelze z USA očekávat dříve než za několik let. Tedy nějaké revoluční postoje budou spíš politické deklarace než realita.

V budoucnu se dá očekávat postup Ruska, který přivede Ukrajinu zpět k základní otázce. Jak přežít s drahým plynem a nebýt „kamarád“ s Ruskem. To moc nepůjde. Na východě se ve vlnách budou opakovat nepokoje iniciované ruskými agenty, znervózňující ústřední vládu v Kyjevě.  Současný tlak na federalizaci Ukrajiny bude asi úspěšný. Tím se centrální vláda dále oslabí. A až přijde povinnost platit dnešní půjčky zpět, opět se ocitne Ukrajina v okamžiku zásadního rozhodnutí. Větší, nebo menší poslušnost Rusku bude podmínkou jak přežít. Od slabé a nejednotné Evropy se další pomoc nedá očekávat. A to je cíl Putina. Ovládnout Ukrajinu ekonomicky a později i politicky. K tomu nemusí po Ukrajině jezdit kolony ruských tanků.