Lisabonská smlouva jako zbraň

Téma Lisabonské smlouvy se skloňuje ve všech pádech, často ve vztahu k omezení postavení České republiky a ztrátou její suverenity.

Je nutné ovšem prostudovat celou smlouvu a hledat jaké postavení může mít Česká republika v nových podmínkách a to jak z hlediska pozitivního, tak negativního.  Rovněž je nutné uvést, že se nejedná jen o jednu smlouvu, ale o dvě smlouvy, které jsou na sebe vzájemně navázané a kdy jedna nemůže být bez druhé. K diskusi musí být připojeny i protokoly, přílohy a prohlášení, které neoddělitelně patří ke smlouvě a které dávají výlučné postavení některým státům, nebo vysvětlují či upřesňují národní pozice.  Pro zjednodušení budu ale psát o SMLOUVĚ.

                Samozřejmě, že v okamžiku dalšího kroku evropské integrace dochází i ke změnám vztahů uvnitř EU. Jenomže změny nejsou jen jednostranné, tedy přebírání pravomocí od států a jejich přenos „do Bruselu“, ale v řadě ustanovení Lisabonská smlouva zvýrazňuje postavení jednotlivých států. Mimoto je významný princip „subsidiarity“, který říká, že to co je efektivnější řešit na národních úrovních, je řešeno jednotlivými státy (čl.5).  Je na každém státě samotném, jak se bude v novém prostředí pohybovat a jaké postavení si vydobude. Pokud to budeme dělat tak, jak jsme ukázali na vzorovém příkladě „ENTROPA“, pak naše prestiž nedosáhne moc vysoko. Jen pro připomenutí – případ ukázal, jak snadno je možné podvést státní úředníky v ČR a dostat peníze na tak symbolický projekt jakým mělo být představení ČR v době jejího předsednictví. S tím souvisí i signál, který jsme vyslali, že vlastně takovéto jednání je, i když ne běžné, tak v ČR nebudící pohoršení. Nikde se neobjevilo, jak byl umělec potrestán za podvod, který na České republice spáchal, mimo to, že musí vrátit finance na „umělecké dílo“, kterým urazil naše přátele.  To je ve skutečnosti další vzkaz. Vysvětlení, že umění by mělo provokovat je možná v některých ohledech správné, jenomže ne každé umělecké dílo pohoršuje. V tomto případě mělo reprezentovat ČR.

Pokud jsme ukázali ENTROPU, kterou některé státy resolutně odmítaly, jak se budeme dívat na naše spojence, bude li přijata Lisabonská smlouva a Česká republika dostane do ruky tak silný nástroj, jakým je možnost zablokovat rozhodnutí v otázkách společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Tato společná rozhodnutí totiž podléhají zvláštním pravidlům a postupům. Ty jsou  vymezovány  a prováděny Evropskou radou a Radou, které se usnáší na principu jednomyslnosti (viz.čl. 24 a 31). Jak důvěryhodní budeme, když již na počátku naší předsednické role dáváme touto cestou najevo svoje názory na své spojence? Není snad na místě se zeptat, jak nás vnímají naši spojenci a zda jsou pevně přesvědčeni, že bude Česká republika skutečně tím pevným článkem v unijním řetězu? Nedávné handrkování o rozhodnutí zda a za jakých podmínek pokračovat v zahraničních misích, byť pod vedením NATO, ukázalo, že spojenecké svazky neznamenají nic ve světle dohadování se o poplatcích ve zdravotnictví. Vůbec nemám nic proti debatě o tom, jak bude financováno české zdravotnictví, přesto fakt, že rukojmím byli naši spojenci, bylo nedůstojné. I když zdvořilé odpovědi našich přátel vyjadřují pochopení pro nutnost prodiskutování kam a za jakých podmínek pošleme své vojáky, všichni moc dobře vědí, co se říká za zavřenými dveřmi. Integrita rozhodnutí je jednou ze základních kvalit. Ačkoli jsem uvedl, že princip jednomyslnosti v otázkách zahraniční politiky a bezpečnosti je základní, podle Lisabonské smlouvy máme právo se hlasování zdržet a tím nebýt povinni rozhodnutí provádět.  Budeme se i v budoucnosti chovat tak, že v Evropské radě budeme podporovat řešení, při jednání Rady pak změníme názor a budeme hlasovat proti nebo se hlasování zdržíme a tím se vymaníme z nepříjemností, které by nám vznikly?

                Každý stát si chrání své zájmy a na to musíme být připraveni jak v tom pozitivním, tak negativním smyslu. Lisabonská smlouva dává, podle mého názoru více možností, než jich ztrácíme. Naše postavení a budoucí zisky budou vyplývat především z toho, jak silní v názorech a jednotní budeme „doma“, jak budeme znát všechna unijní pravidla, a jakými budeme partnery, o které se budou moct spojenci opřít.  To neznamená ani zdaleka, že budeme se vším souhlasit. Nesouhlas ovšem musí mít logický podklad a Česká republika musí být připravena nést následky za svá rozhodnutí.  Nemůžeme být ustrašení ze všeho, co přijde z Bruselu a následně dělat nesmysly, nemůžeme se také chovat jako chytráci a přitom chtít jen profitovat. A už vůbec ne, vnutit Evropě další ENTROPU v podobě našich neuspořádaných představ a názorů na Lisabonskou smlouvu.