Armáda na rozcestí

Nové vedení Ministerstva obrany bude muset vyřešit jednu ze zásadních otázek - a to kam vést rezort Ministerstva obrany a jak v jeho rámci přizpůsobit armádu novým podmínkám. V zásadě téměř každý nový ministr obrany tuto otázku řešil, nyní se však situace od předchozích liší v tom, že současné vedení rezortu má na splnění tohoto úkolu jen jediný pokus.

Ne, že by se nějak výrazně měnily podmínky z hlediska vojenského. Změnilo se prostředí uvnitř armády, ale i vnější – České republiky, a to zejména v oblasti financování rezortu.

Ač je finanční situace velmi dramatická a promítne se do celého spektra oblastí, jedna je přece jenom nejdůležitější, ač stranou důkladného a nestranného zkoumaní.  Tou je personální stabilita armády. Neustálé změny v organizaci, nekonečné debaty o platech a příplatcích, včetně útoků na ně, nestabilita posádek, znejišťují vojáky z povolání. Ti v okamžiku kdy mohou odejít, odejdou. Příkladem necitlivého postupu může být před časem zveřejněný případ rekrutace nových vojáků, kdy před jejich zařazením do vojska měla být část propuštěna v rámci celkového snižování počtu vojáků z povolání. Mediální tlak tomu zabránil, ale celkový dojem byl špatný. Nebo - veřejností nevnímaný problém změn hodností v základní úrovni, kdy nesmyslným rozhodnutím reformy v rámci profesionalizace byly zrušeny poddůstojnické hodnosti. Dnes budou zase zavedeny (což je sice správné), ale armáda se bude muset vypořádat s tím, jak vojákům z povolání vysvětlí posuny, především v praporčických hodnostech, a to zpravidla dolů. Pokud bude pokračovat dosavadní diskuse o vojácích z povolání a nepodaří li se přesvědčit vojáky z povolání o účelnosti služby v armádě a jejím finančním ohodnocení za podmínek, kdy existuje celá řada zákonných omezení vyplývající ze zákona o vojácích z povolání, úplně se zastaví rekrutační proces z nedostatku kandidátů – to na spodním konci, na horním konci odejdou nejzkušenější a nejschopnější vojáci, což jsou, ať se to kritikům líbí nebo ne, právě podplukovníci a plukovníci, tedy lidé kde se zpravidla protíná hodnost se vzděláním a praxí.

                Ve struktuře pozemního vojska i logistiky byla učiněna řada více či méně úspěšných kroků, jejichž výsledkem bylo dramatické snížení počtu útvarů, zbraní i zásob. Budoucí kroky nebudou ani zdaleka tak dramatické, jak se ze sdělení médií zdá. Jestli bude mít armáda 30 tanků nebo ne je věc z celkového pohledu na armádu spíše odborná a více ukazuje na neschopnost systémového pohledu na realitu použití armády i na odhodlání (nebo nechuť) České republiky použít Armádu jako armádu.

Velkým úkolem bude vyřešení letectva. Na tak malou armádu, ale ještě významněji na tak malý rozpočet je české letectvo velkým soustem a musí být rozhodnuto, jak jej vyřešit. Ostatně, není to jen samotné letectvo, ale celé vzdušné síly. A to od hlavy tedy velení až po vlastní výkonné jednotky.

Nejvíce se mluví o nadzvukových letadlech, což ovšem není jediný problém. Zápůjčka brzy skončí a Česká republika bude muset rozhodnout jak dál. Proti sobě budou stát dva zásadní přístupy. První – reprezentovaný názorem Věcí veřejných – tedy přímý nákup Gripenů, což je sice z prvního pohledu jednoduché a levné řešení, ale nedovolí jiné, než současné již známé řešení. Navíc nemusí být nejlevnější. Zásadní je, že použití Gripenů je a bude poměrně limitované omezenou operační kompatibilitou ale i tím, že patří k již překonané generaci nadzvukových letadel s téměř žádnou vyhlídkou na další vývoj. Nepředpokládám, že bychom měli mít ambice nákupu F 35, ale druhý přístup by měl být představován tím, že proběhne  férový tender, ve kterém budou porovnány všechny možné a rozumné varianty i pozdější přechod na vyšší generaci letadel.

Stranou nesmí zůstat debata o L 159. Velmi tvrdý oříšek. Při současném stavu není možné držet tak velkou flotilu podzvukového letectva. Bude muset být rozhodnuto nejenom co s L 159 v rámci českých ozbrojených sil, ale i o návaznosti na naše spojence.

Strategická vzdušná přeprava je nutnost, ale další druh letadel do AČR by byl zničující, proto je podle mého názoru vhodná určitá kooperace. Pokud jsme již nešťastně rozhodli o dopravních letounech CASA 295 namísto C 27 Spartan, tedy o taktické přepravě, měli bychom ji nabídnout jako svoji kapacitu a specializaci za protihodnotu strategické přepravy. Ostatně, tomuto zaměření naznačuje i naše schopnost vrtulníkového letectva.  Mimo jiné, tento koncept byl již použit v Bosně a Hercegovině, kdy jsme měli vedle vrtulníků v misi SFOR i dopravní letadla L 410 a AN 26 a sklidili jsme za to hlubokou poklonu.

                Vedle letectva mají vzdušné síly i protiletadlové raketové vojsko, dnes hodně omezené na komplexy KUB. I když modernizované, dávno za svým horizontem. Veřejnost jen málo vnímá, jaká je skutečná finanční náročnost tohoto druhu vojska. Podle mého názoru není jiné, než černobílé řešení – buď budeme mít nástupce komplexu KUB, nebo jen lehké přenosné prostředky RBS 70 Bofors. Z tohoto hlediska jsme pravděpodobně ztratily jedinou možnost, buď vlastnit nebo mít na svém teritoriu moderní protiletadlové raketové komplexy Patriot se schopností ničit i určitý druh raket země-země. V tomto daleko zaostáváme za Poláky i proto, že jsme nepochopily skutečné pozadí za kampaní proti protiraketové obraně.

Jak velet vzdušným silám je stále velký otazník, ale v zásadě dvě centra velení jsou nelogická, spotřebují hodně lidí i logistikou podporu.

S tím souvisí i budoucí rozhodnutí i celkovém systému řízení AČR. Proti sobě stojí dva názory – třístupňové řízení, druhý – dvoustupňové řízení. Popis tohoto problému by zabral několik stránek.  Přesto – jakékoli neuvážené řešení bude mít za následek další ztráty ve velitelském sboru. A ačkoli je dnes moderní to co bylo moderní počátkem 90 tých let – hon na plukovníky a generály a tím získávat politické body, nelze v armádě postavit prostou pyramidu hodností a funkcí, jak si ji představuje řada odborníků. A už vůbec není možné ji dobře postavit za současných legislativních podmínek v tak malé armádě, jakou je AČR. Samozřejmě, že racionalizace je možná a nutná. Bohužel dosud nikdo nemluvil o systémových opatřeních v oblasti personální ve vazbě na organizační strukturu ozbrojených sil a jejich roli. Např. mluví li-se o specializované armádě, musí být jasno, že především ve střední úrovni bude mnohem více vyšších hodností, než ve struktuře „klasické“ armády.  Počítání prostých poměrů je ze zásady nesprávné a omezuje otevřenou odbornou diskusi. Tedy navrhovat dvoustupňový systém jenom proto, že je méně náročný na plukovníky a generály je podle mě nesprávné. Pokud tomu tak bude, musí být přijat koncepčně nový zákon o vojácích z povolání. Na druhou stranu tvrdošíjně trvat na současném nepovedeném systému je také špatné.  Vodítkem by měla být nová strategická koncepce NATO, která zcela zřetelně ukazuje budoucí vývoj.

Problematika řízení speciálních sil dlouho nedává spát armádním plánovačům. Nelogicky jsou výkonné jednotky speciálních sil mimo AČR. Jenomže nikomu se nechce narušit stabilitu této, relativně malé součásti Ozbrojených sil. Nicméně v paralelním systému velení je řada funkcí, jejichž racionalizací by bylo možné snížit počty na jiných místech.

Pravděpodobně hodně složité bude snížení počtu občanských zaměstnanců, ve všech úrovních, v civilně správní části MO nevyjímaje.

Problémů lze vyčíslit mnohem více a ještě více se jich objeví v běžném životě, které se budou zdát hodně urgentní a budou odvádět pozornost od koncepčních rozhodnutí.

Je-li armáda na rozcestí pak je to moment, kdy je možné znova vstoupit do odborné diskuse o roli armády, mobilizovat tzv. bezpečnostní komunitu k otevřené debatě. Kruté podmínky finančního limitu snad donutí většinu odpovědných ke studiu bezpečnostní problematiky a zkušeností z bojových střetnutí od počátku 90 tých let a zamyslí se na nebezpečností budoucího vývoje.

Ozbrojené síly ČR a AČR v jejich rámci by se měly rozvíjet mnohem provázaněji s ostatními složkami bezpečnostního systému ČR. Měla by být jasně definována role AČR v obraně ČR.  Ještě před tím, co to vlastně dnes znamená, když se mluví o obraně státu a neschovávat se za fráze o naší povinnosti ke spojencům, nebo za nejasný výraz „mise“.  Mělo by být jasně definováno, co je jádrem činnosti AČR a z toho odvozena organizační struktura, jak velení, tak výkonných prvků. Vše ostatní nemá v armádě co dělat. S tím jsou spojena zásadní rozhodnutí politické reprezentace, a to je kolik „muziky chtějí zahrát za peníze“ jaké naší armádě dávají a rozhodnutí o stabilitě vyčleňovaných financí pro rezort MO.