Armáda je národní poklad

V době projednávání priorit budoucí koaliční vlády je na řadě rozhodnutí kde ušetřit finance a zastavit nárůst hrozivého státního dluhu. Samozřejmě, že je nezbytné šetřit všude a tedy i v rezortu Ministerstva obrany. Jenomže se tak děje pouze redukcí rozpočtu v krátké době poněkolikáté a od roku 2003 je téměř pravidlem, že neplatí téměř nic co bylo obsaženo v různých koncepcích a reformách. Navíc do vojensko-odborných rozhodnutí vstupují rozhodnutí politická, která  ve výsledku zpravidla znamenají větší finanční náklady ve vztahu k jednotce funkčnosti, než tomu bylo předtím.

 V poslední době je typické vrtulníkové letectvo a také nervozita vojáků v této části armády je evidentní. V polovině 90-tých let politickými zájmy motivovaná rozhodnutí o umístění českých leteckých základen nebyla optimální a politicky motivované rozhodnutí v době přípravy reformy v roce 2003 a tedy provedení možné korekce ve výsledku definitivně určilo rozmístění dvou hlavních základen. I když nebylo optimální, mělo by se ctít. Další politické rozhodnutí o základně Přerov ve svém důsledku zkomplikovalo velení vrtulníkovému letectvu a armádě ročně přináší mnohamilionové náklady navíc. Mimo to se ve různých vlnách objevují protesty vojáků, které jasně naznačují hloubku problému v oblasti personální.

         ARMÁDA JE NÁRODNÍ POKLAD – zničit ho není těžké, ale vybudovat je velni obtížné. Rezort Ministerstva obrany měl od roku 2003 rozpočet zredukovaný o desítky %. Za některými kroky je zjevný problém bezradnosti. Bohužel se pletou i zásadní věci, což běžný občan nepostřehne, ale v důsledku se jedná o dramatické dopady do finálních schopností armády.

Při tak  zásadní další redukci rozpočtu jak se navrhuje dnes, by se nemělo střílet od boku. Stejně tak argumentovat jenom našimi spojeneckými závazky je nesprávné. Státy budují armády především k vlastní obraně a k tomu také vstupují do spojeneckých svazků. Primárně tedy musí nová politická reprezentace znát potřeby ČR a rozhodnout, čím je pokryje – zda vlastními schopnostmi, či s podporou spojenců. Samozřejmě, že každá mince má dvě strany a spojenectví musí být vzájemně výhodné.

V tomto vidím kámen úrazu. Pokud nebude závazně stanoveno, kam se bude ubírat naše bezpečnostní politika a k čemu skutečně budeme armádu potřebovat, lze téměř s určitostí předpokládat, že za čas zase změníme priority a s nimi potichu přijdeme o miliardy dříve do armády investované. Od roku 2002 máme své nepříliš dobré zkušenosti s realizací svých závazků učiněných na Pražském summitu. Ze všech slíbených specializací a specializovaných projektů oznámených na tomto jednání, nám v omezeném rozsahu zůstala jen schopnost protichemických kapacit, s postupně zastarávající technikou a ostatní sliby postupně odumírají. Pokud nechceme zůstat jen u prázdných frází, do každé specializace se musí investovat obrovské prostředky do výzkumu, školství a personálních specializovaných programů, do technologií, výcviku atd. Příkladem je neschopnost najít řešení „biologického pilíře“ našich schopností ochrany proti zbraním hromadného ničení a s tím související „zamrznutá“ miliardová investice do specializované nemocnice v Těchoníně.

Jiným příkladem může být výstavba a pozdější zrušení útvaru Vojenské policie tzv.SOGu.

Všechny vlády se  bez výjimky vyhýbaly závaznému přijetí předložených dokumentů koncepcí či reforem Ozbrojených sil ČR, nebo samotné armády. Vždy došlo jen k vzetí materiálu na vědomí, což nikoho k ničemu nezavazuje. Proto jsou změny běžné, proto se žádná organizační struktura neověřila v delším časovém období. Jestliže mluvíme o úsporách, v zásadě zároveň za uvedených podmínek mluvíme i o vyhozených finančních prostředcích dříve vložených do zastavených projektů, i když zaobaleno do dobře znějících frází.

Dnes existují dva základní názory na směřování naší armády. Na tzv. specializovanou armádu a na armádu schopnou nasazení v zahraničních misích. Co se vzájemně nevylučuje. Postupně se vytrácí pojem potřeby vševojskové armády. Ten se využije jen v případě ospravedlnění nějaké velké investice. Jenže specilaizovaná armáda není levnější a trpí něktrými zásadními nedostatky, které jsou zřejmé při nutnosti použít jednotky k jiným, než specilizovaným úkolům. Zpravidla právě v potřebě obrany nebo pomoci obyvatelstvu.

V definování úkolů ozbrojeným silám a jeho stvrzení závazným rozhodnutím je cesta vpřed, kterou se musíme dát. Že bude dán i finanční rámec, je jasné. Ale právě z odborné debaty o potřebách a limitech vyjde skutečná potřebná kapacita ozbrojených sil a rozumný kompromis. Vedle toho je nezbytné omezit dílčí politické zájmy. Teprve pak, po skutečné analýze lze říct kolik je rozumné armádě vzít z rozpočtu a jaké kapacity oželíme.

Pokud především schopnější a vzdělanější vojáci z povolání pochopí, že pokračuje období nestability, využijí nabídek manažerů privátních firem a z armády odejdou (což se již v zásadě delší dobu děje). S každým expertem odchází mnoha milionová investice do jeho vzdělání a výcviku, to v lepším případě. Pokud má za následek nahrazení zkušeného nezkušeným, byť vzdělaným vojákem, můžou být následkem i ztráty na lidských životech. Negativní zkušenosti máme – dopady čistek v armádě v době normalizace, krize v letectvu v letech 1993-2000, i některé nedávné případy mimořádných událostí, včetně trestné činnosti v armádě.

Budoucí přístup k armádě není tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá a nemělo by docházet k schematickým, někdy až populistickým rozhodnutím. V každém případě by měly rozhodnutí vést ke konečné stabilizaci armády.