První řádky z horké Afriky aneb welcome to Sudan

Slunce už šlo dávno spát. Na vozíku, který táhl oslík roztával led, já do sebe lila vodu a Elišce zčervenaly tvářičky.  Dneska teda pěkně pálilo. Poprvé ode dne, kdy jsem uviděla Afriku…

Afrika je sen. Snila jsem ho i já. Podívat se na kontinent, kde je všechno tak jiné a tak zajímavé. Vlastně jsem ale ani nedoufala, že se to může někdy splnit. A už vůbec ne teď, když mám malou, ani ne rok a půl starou, holčičku, když jsem zodpovědná máma. Ely táta je ale dobrodruh. Pracuje tady a rozhodli jsme se, že to prostě zkusíme. Se všemi plusy a minusy, které jsme omílali pořád dokola jsme se jednoho dne octli v letadle a odletěli směr Sudan.

Četla jsem všude možně a sháněla informace o tom, jaký vlastně Sudan a především jeho hlavní město Khartoum je. Měla jsem strach. Když se přeci řekne Sudan, každému se vybaví válka, hladomor, bída, nemoci a špína. Do toho všeho mám brát svou nejmilejší holčičku? Není to šílenství? Informací bylo nalezeno pramálo. Jedinou útěchou mi zůstávaly rozhovory s přítelem, který zde žije už půl roku a který mne neustále ujišťoval,  že to zas tak hrozné není. Stejně jsem ale nevěřila. Sama o sebe bych se dokázala postarat kdekoli, ale teď mám sakra dítě, zvládneme to tam? Řešila jsem zdánlivé maličkosti, ale v tu chvíli to pro mě byly ty nejzásadnější věci na světě. Seženu tam plíny? Pasterizované mléko? Co lékařská péče? A hlavně co to výše zmiňované slunce? Vždyť vezu Elu tisíce kilometrů do jiného podnebného pásu, do prostředí, které nezná. Vyrovná se s tím její malé tělíčko?

Khartoum mne překvapil. Sedím teď v klimatizovaném bytě se standardním vybavením jako máme u nás doma, vlastně i trochu lepším. Eliška spí ve svém pokojíčku. Jsme tady třetí den a zatím, klepu do stolu, je všechno nad očekávání. Bydlíme ve čtvrti, který patří mezi ty klidnější a movitější. Okolo cest rostou palmy a fíkovníky, na které sedá prach, který se zde skoro každý večer zvedá. Je ho plná terasa, ale přijde mi něčím sympatický. Stejně jako kulaté oblázky, které se tu všude povalují. Když vyjedu s Elou na procházku s našim kočárkem, je to docela fajn. Jen musíme dávat pozor, aby slunce tolik nepálilo. Chodíme  ráno a pozdě odpoledne.  Eliška  na všechno vysloveně civí, vůbec nepláče, naopak na všechny mává a směje se a moc jí to všechno zajímá. Domy jsou světlé a jednoduché, okolo nich malé obchůdky,kde seženete drobné základní potraviny a drogerii. Před nimi posedávají ve stínu lidé, pijí čaj a povídají si.  Ulice jsou plné aut, ale ne tak přeplněné jako ty naše. Sem tam projede rikša, kůň nebo oslík. Nedaleko od nás se nachází velký obchoďák, kde seženete všechno. Počínaje těmi plenami a mlékem přes boty, mobil nebo hamburger. Dokonce je tam i dětský koutek se skoro na chlup stejnými  rajtovacími koníky (kolotoč se třemi plastovými koníky, kteří jezdí nejen okolo, ale i nahoru a dolů) jako u nás v Tesku. Pár kroků od nás je pěkná, dalo by se říct zahradní restaurace. Prostě když máte prachy, dostanete tady všechno. Horší je, když je nemáte…Ale o tom až později…

Měla jsem strach, že se bude Eliška bát tmavých lidí. Vůbec. Tohle byl zase jeden z totálně nesmyslných předsudků. Tyhle věci se prostě v člověku rodí až mnohem později.  Myslím, že Eliška vůbec nevnímá, že jsou ty lidi okolo Afričané. Já to ale vidím a přijdou mi krásní. Zvláštní je, že se koukám mnohem víc na ženy. Ty jsou tady fakt nádherné. Zahalenost a puritánství se už moc nenosí, mladé holky chodí oblečené moderně a dost sexy. Jen ramena nesmí být vidět. Spletené copánky, krásná pleť a dokonalá těla.  Někde mě až zabolí u srdce, říkám si, sakra, proč takhle nevypadám…to snad ani není možný, jak je tak holka dokonalá…U chlápků je to trochu jinak. Teda ne že by byli ošklivý, ale přijdou mi skoro všichni stejní. Možná se stydím na ně dívat, bojím se…Snažím se, aby mě nebylo vidět…ale jde to vůbec s tou divnou barvou kůže, jakou mám? S tím krásným světlovlasým stvořením v červeném kočárku uprostřed největšího afrického státu?