Jak jsem zabila mouchu holýma rukama aneb když je venku přes 45

Mám rádo teplíčko. Když je doma třicet, libuju si. Ale jaký je život v hlavním městě Sudanu, když je venku 47 stupňů celsia?

Když jsem se včera ráno probudila a vyšla na terasu, věděla jsem, že nás zase čeká další horký den. Ostatně jako vždycky. Tedy než přijde déšť a to bude vlastně už za chvíli. Větřík si pohrával s listy palmy, která stojí naproti našeho domu. Na rohu už paní vařila čaj a já jsem si uvědomila, že vlastně nikde není žádný teploměr. Bylo něco po šesté a vzduch měl už dobrých třicet.

Během dalších tří čtyř hodin teplota stoupá, aby se kolem poledne stalo vyjít ven nesnesitelnou záležitostí. Chodíme proto ven jenom ráno a potom až tak po páté. Mezitím je velmi příjemné bdít v pohodlí klimatizovaného bytu a modlit se, aby zase nevypadl proud. V tu chvíli začne člověk lapat po dechu a z příjemně vychlazeného pokoje, kde máme obvykle tak 22 stupňů, se stane během půl hodinky sauna. A to nemluvím o chlazené vodě a lednici. I když, horký čaj na ulici osvěží možná víc než ta studená voda.

Kolik je teda vlastně stupňů? Přemýšlela jsem, když se Ela ráchala ve škopku a já si představovala, kdybych se tak mohla ráchat taky. Dnes výjimečně kolem třetí jsme vyrazili na místní koupaliště. Kolik je tedy vlastně těch stupňů? Jeden jediný teploměr jsem tady objevila. Nachází se na hlavní silniční tepně v Khartoumu.  Odpoledne tam stálo červené na černém – 47 stupňů celsia. Zdá se to šílené? Není to ale tak hrozné. Člověk si jen musí dobře rozvrhnout co kdy bude dělat, vhodně se oblékat a mít neustále něco na hlavě a vodu v batohu. Nikdy bych nevěřila, že takovou teplotu lidské tělo, a obzvláště to moje, snese. Ale fakt se to dá. Včerejší den byl tady asi ten nejteplejší, a kdybych mohla srovnávat s domovem, přišlo mi to, jako kdyby bylo u nás takových pětatřicet. Tady je jiný vzduch. Je tady sucho a to teplo je prostě jiné.

My jsme svá těla příjemně zchladili v bazénu. Ale co taková moucha? Pořád otravně lítala a bzučela, tak jak to prostě mouchy dělají. Chvíli jsem jí odháněla a pak mi ruply nervy. Pleskla jsem a …bylo po mouše. Byla chudák tak připitomělá, že neměla sílu odporovat a i tak pomalý pohyb, jakého jsem v tom horku schopná, jí připravil o život.

Zítra nás čeká další horký den. Těším se na něj. Na slunce. Na rozpálenou zem, kde cupitají bosé nohy. Na stín, kterého je poskrovnu. Na vlažnou sprchu, která svlaží tělo, když přijdete z procházky. A bojím se, až přijde déšť…