Prezidentské volby: Jednooký mezi slepými králem

V pátek a v sobotu je tu první kolo prezidentských voleb. Přestože to obvykle přináší víc škody než užitku, rád bych zdůvodnil svou volbu. Nikomu ji nenutím a respektuji všechny odlišné názory.

V nadcházející prezidentské volbě nemám kandidáta, se kterým by se mohli bez výhrad ztotožnit. Z nabídnutých devíti možností si budu muset vybrat nejmenší zlo.

Legitimním postojem je v takové chvíli nevolit vůbec, nebo vhodit prázdnou obálku či neplatný hlas. To však dělat nechci. Nevolba je sice gesto, nemá však žádný vliv na výsledek – platná je jakákoliv účast. I kdybychom volby většinově bojkotovali, stejně proběhnou a jeden kandidát v nich zvítězí.

Jak mi potvrdil Liberální Institut, liberálně smýšlející pravicový člověk by měl uvažovat pouze o dvou jménech – Mirek Topolánek a Jiří Hynek. S oběma jsem se mohl osobně sejít a trochu je poznat.

Jiří Hynek mi je velmi sympatický lidsky a názorově je mi asi o něco blíž. Jeho volbou určitě nikdo neprohloupí. Má jen jednu jedinou vadu – je na chvostu preferencí a těžko se to už změní. Zatímco v parlamentních volbách má cenu „riskovat“ a věřit v překonání pětiprocentní hranice, v prezidentské volbě bere vše vítěz. A pouze někdo s výhledem na zisk 15 a více procent může vůbec uvažovat, že projde do druhého kola, kde se o potřebnou nadpoloviční většinu utká.

Takovou šanci mají podle mě čtyři muži. Současný prezident Miloš Zeman je ztělesněním levicové politiky, během výkonu svého mandátu opakovaně balancuje na hraně ústavnosti, často se chová krajně nevhodně, spolupracuje s Andrejem Babišem a přestože se stylizuje do role hráze proti Bruselu, svých dříve proklamovaných myšlenek eurofederalismu se nikdy nezřekl. Akademik Jiří Drahoš pro změnu není politikem vůbec, nepůsobí dojmem muže pevných názorů a jeví se být přesvědčeným zastáncem Evropské unie. Tím je rovněž Michal Horáček, kterého vzhledem k jeho minulosti za politika označit lze, byť nikdy nebyl v žádné partaji. Je myšlenkovým pokračovatelem Václava Havla, což je pro někoho výhoda, u mě však ne, protože mě si nebezpečně naivní svět „nepolitické politiky“ a zjevných oxymóronů jako „bombardování vyloženě humanitární povahy“ nikdy nezískal. Z této trojice mě vskutku ani jeden kandidát neláká.

Zbývá tak Mirek Topolánek, bývalý premiér, který prosadil Lisabonskou smlouvu a jehož vládou je nerozlučně spjato několik korupčních kauz a vůbec všeobecný dojem mafiánského eldoráda. Má i spoustu dalších slabin a rozhodně se s ním neshodnu ve všem. Najít záminku, proč ani jeho v žádném případě nikdy, by vůbec nebylo těžké. Přesto se nyní domnívám, že v lednu 2018 není lepší kandidát na prezidenta než právě on. Proč?

Reálně hrozí mocenské spojení prezident Zeman – premiér Babiš, což je dramaticky špatná zpráva pro jakoukoliv pravici v této zemi. Topolánek je člověk pravicových názorů. Prosazení Lisabonské smlouvy dnes již pokládá za chybu, nepodporuje zavedení eura, zřízení Evropské armády ani další masivní předávání pravomocí do Bruselu. Lze alespoň totéž říct o ostatních? U něj je největší šance, že bude v rámci možností své funkce bránit naše svobody před ohrožením ze zahraničí i z domova.

Jsem si samozřejmě vědom, že hrozí nesplnění předvolebních hesel a slibů. To ale hrozí u všech. Vždyť Miloš Zeman také v roce 2013 věšel vlajku EU na Pražský hrad, chtěl být v „tvrdém jádru“ a přál si federalizaci Evropy. Dnes je to jinak a většina jeho příznivců mu obrat nekriticky věří a dřívější postoje zapomněla či odpustila. Já jsem ochotný dát stejnou šanci „Topolovi“. Myslím si, že je potřeba na chvíli sestoupit z piedestalu ideové čistoty a hrát s kartami, které jsou k dispozici.

Pokud uspěje, tak mě možná brzy zklame. Jsem na tom ale stejně, jako každý jiný volič v ČR. Vybírám z nabídnutých možností a věřím, že to bude správně. Plně chápu všechny, kteří se se mnou neztotožní a půjdou volit někoho jiného.