Den nezávislosti

Koho volíš? Losnu nebo Mažňáka? Ptali se kdysi na Stínadlech. Kam půjdeš? Na Hrad nebo na Staromák? Ptají se dnes v „lepších“ kruzích. Samotný svátek vzniku republiky jim přitom úspěšně uniká.

Už několikátý den zuří neuvěřitelná kauza vyznamenání pro Jiřího Bradyho. Říká se, že z ho*na bič neupleteš. A že upleteš-li, nezapráskáš. A že zapráskáš-li, tak leda sebe. Ale samozvaným strážcům morálky se tentokrát podařilo něco většího – zapráskat nás všechny.

Datum 28. října je vůbec nejvýznamnějším v naší historii. V pondělí toho dne v roce 1918 byla vyhlášena samostatná Československá republika a začaly se psát naše moderní demokratické dějiny, mnohokrát zmítané v křečích a dvakrát dlouho přerušené brutálním útlakem. Význam tohoto dne byl letos trapně zastíněn malicherným střetem dvou táborů, které si v provinční malosti nemají co vyčítat. Po kom z dnešních bojovníků tady jednou něco zůstane? Chovali by se takto ti, jejichž dílo si připomínáme?

Proč zrovna „Den nezávislosti“, takový nečeský amerikanismus? Když Američané mávají 4. července vlajkami a odpalují ohňostroje, dělají to na památku Otců zakladatelů, lidí, kteří jim zajistili samostatnou a svobodnou zemi. Masaryk a všichni ostatní nám 28. října dali podobnou šanci, jakkoliv byla naše další cesta spletitá a nejspíš ještě stále není u konce. To ale ani ta americká.

Za nezávislost a za svobodu se totiž musí bojovat neustále. Nemyslím nutně se zbraní v ruce a krvácet někde na barikádách, ale v každodenním životě. Francouzský historik a raný politolog Alexis de Tocqueville ve svém díle „Demokracie v Americe“ prorokoval, že v USA vydrží demokracie jenom tak dlouho, dokud politici nepochopí, že si můžou koupit přízeň lidu za peníze, které jim napřed vezmou. Sami posuďte, zda a kdy se to stalo.

A jak jsme na tom my? Jsme nezávislí? Co udělala vláda, když EU pohrozila, že nedá peníze na dostavbu silničního okruhu kolem Prahy? Pro několik miliard korun obětovala na několik let klid, nervy a zdraví mnoha tisíc lidí. Co udělali nejvyšší ústavní činitelé, když se jakýsi velvyslanec ozval proti návštěvě dalajlámy? Honem přispěchali se servilním omluvným prohlášením. Co udělají lidé, když jim řeknete, že už máte plné zuby bruselských euronesmyslů a chcete z toho cirkusu pryč? Začnou se strachovat, že se nám Unie bude mstít a že nás okamžitě uchvátí do svých spárů Rusko.

Ne, Česká republika v roce 2016 není sebevědomou, hrdou a nezávislou zemí. Ale měla by být. A může být. Nejsme tak malí, abychom museli žít v úklonu před něčím stínem. Spolupracujme a obchodujme, ale nenechme si diktovat. Nespoléhejme na dotační milodary, ani na vládu a její podpůrné programy. Vzpomeňme si na zlaté české ručičky a postavme jimi tuhle zemi konečně zase na nohy.

„Nebát se a nekrást,“ nabádal tatíček Masaryk. Odkaz díla, které zanechal, k nám promlouvá každý 28. říjen. Nenechme ho přehlušit, ať může být naší inspirací.

Neztrácejte ze zřetele pravdu, že nejcennějším bohatstvím každého člověka jsou rovná záda, neochvějná mysl a rázný krok vstříc světu bez hranic.

- John Galt -