Myslíte, že děti žijící v USA neznají Mikuláše, čerta a anděla? Kdepak! Jak si svou první mikulášskou besídku užil můj dvouletý syn? Do kterého českého jídla se zamiloval můj americký muž?
Když přišel ten dlouho očekávaný den, kdy se konala naše první mikulášská besídka v USA, pro manžela i syna vůbec první v životě, Filis odmítl jít po obědě spát a místo toho řádil a řádil. Námaha ho samozřejmě skolila, sotva jsme nasedli do auta a vyjeli na akci.
Příchod Mikuláše byl naštěstí naplánován až hodinu a půl po začátku besídky, proto se manžel obětoval a zůstal se spícím rarachem v autě, zatímco já jsem se šla dovnitř cpát vánočním cukrovím a jitrnicemi. Obojí bylo naprosto skvostné! V klidu a bez vyrušování si užít jídlo – kdy tohle v dohledné době zažiju? Hned po večeři jsem se šla s manželem do auta vyměnit, aby i on mohl zakusit svých 20 minut svobody. Změna hlídačů však syna probudila, takže jsme šli dovnitř všichni.
Když jsem manželovi přinesla talíř s jitrnicí, nedůvěřivě si ji prohlížel a dožadoval se, abych mu objasnila složení této neznámé potraviny. Filip mezitím nepřítomně klimbal na židli. Probudil ho až talíř cukroví, které jsem před něj postavila. Bleskově identifikoval linecká kolečka a dal se do nich. Za patnáct minut manžel vyškrabával prázdný talíř a nešetřil komplimenty: „Ta džitrnice je naprosto úžasná věc!“ Výraz syna pokrytého drobky cukroví vysílal taky jasný signál. Další talíř cukroví, které na Mikulášskou napekly místní Češky a Slovenky (včetně mě), jsem radši schovala do auta.
Příchodu Mikuláše, čerta a anděla předcházela pěvecká vystoupení dětí ze Sokola. Když žijete v zahraničí a většinu času jste obklopeni lidmi, kteří mluví cizím jazykem, dojme vás k slzám i „Půjdem spolu do Betléma“, protože máte na pár minut pocit, že jste doma. Pokud u toho pojídáte voňavé české cukroví a všude kolem vás je slyšet čeština a slovenština, je to něco jako zázrak.
V Orlandu jsem se často bála, že Filip nikdy nezažije Mikuláše. Tady ve Virginii jsme díky Sokolu a česko-slovenské komunitě týdně v kontaktu s krajany – lidmi, kteří mají podobné zkušenosti a mentalitu jako my, kteří řeší podobné problémy a mají podobné zážitky. Jsem za to vděčná.
Musím se přiznat, že obdivuju hlavně jejich děti, které jsou po celém týdnu v americké škole ochotné v pátek večer nebo v sobotu dopoledne chodit ještě na výuku v češtině. Baví mě poslouchat, jak mluví česky, jak plynule přechází z jednoho jazyka do druhého, jak se jim u toho mění přízvuk. Můj syn zatím používá jen jednoduché věty nebo jednotlivá slova, ale už teď je vidět, že rozumí oběma jazykům.
Během zpívání koled Filis kroužil po místnosti a hledal, co je kde zajímavého – zásuvka, požární alarm, škvíra, kam by se mohl zkusit vmáčknout. Na jeho obranu musím dodat, že na konci každé písně zběsile tleskal.
Když přišel na řadu Mikuláš, anděl a čert, Filis se měl k odchodu. Ne proto, že by se snad této trojice zalekl, ale proto, že už nebylo co zkoumat. Pro balíček si jít nechtěl a první půlhodinu strávil u piána, na které se marně pokoušel hrát. Nakonec jsme ho nemilosrdně drapli a odtáhli směrem k čertovi. A teď to přijde, říkáte si…. Nepřišlo nic. Podle očekávání si čerta krátce prohlédnul a pokračoval ve skopičinách.
Když měl Filip zarecitovat Mikulášovi básničku nebo zazpívat písničku, zbaběle mi zaryl hlavu do hrudníku a ani nepípl. Upřímně, vzhledem k tomu, že ještě nemluví, jsem nečekala, že začne recitovat Křišťálovou studánku. Nicméně Mikuláš výměnou za balíček vyžadoval nějaký umělecký projev. „Tak nám zazpívá maminka,“ řekl a přiložil mi mikrofon k obličeji. „Pec nám spadla, pec nám spadla…“ Falešná melodie známé lidovky v mém podání se nesla sálem.
Těch pár minut byl pravděpodobně můj největší hudební trapas od základní školy, kdy jsem se na pěvecké soutěži umístila na krásném posledním místě s písní Náchodský zámeček. Možná bych místo pečení cukroví, měla nacvičovat zpěv, protože kdyby se tato situace měla příští rok opakovat, mohla bych taky skončit s pytlem uhlí. Zaslouženě.
