Malá pozvánka do naší krásné Virginie, kde můžete prožít víkend v 18. století, aniž byste k tomu potřebovali stroj času.
Loni v létě jsem se beznadějně zamilovala do koloniálního Williamsburgu, živého muzea na jihovýchodě Virginie, kde čas běží v rytmu 18. století. Mohli jste se o něm dočíst v mém článku Na skok v 18. století.
Letos jsme se rozhodli uzavřít „historický trojúhelník“ měst Jamestown-Yorktown-Williamsburg návštěvou dvou zbývajících míst. I tentokrát mě musel manžel z obou muzeí doslova odvléct. Divíte se mi?
Jamestown National Historic Site je národní památka ležící na místě, kde v roce 1607 přistály tři malé anglické lodě se 104 lidmi, kteří založili první trvalou anglickou osadu v Novém světě a hlavní město Virginie 17. století, Jamestown. Tato turistická zastávka je sice méně interaktivní než sousední Jamestown Settlement, ale zato se jedná o skutečné místo, kde se budoucí osadníci vylodili, což potvrzují archeologické vykopávky, které jsou zde k vidění. Přítomní archeologové a průvodci zodpoví veškeré otázky zvídavých turistů. Pokud budete mít štěstí jako my, možná zahlédnete nějaké zástupce místní fauny – třeba srnku nebo kolibříka.
Jamestown Settlement
Ve státním muzeu vybudovaném jen pár kilometrů od Jamestown National Historic Site najdete velmi zajímavé expozice, které vám vylíčí život oné doby z různých úhlů pohledu. Mně vždycky nejvíc upoutají osobní příběhy obyčejných lidí. Každý zná příběh princezny Potahontas a kapitána Johna Smitha (případně několik jeho verzí), ale kdo byli ti ostatní, již připluli na prvních nebo dalších lodí? Jak náročná byla plavba? Proč sem přijeli? A jaké byly jejich osudy? Jak vypadal život bohatého obchodníka s tabákem, afrického otroka nebo žen, které raději svolily ke sňatku s neznámým mužem na druhé straně oceánu, než by zbytek života strávily v anglickém vězení pro dlužníky? Muzeum v Jamestownu vám jejich příběhy bude vyprávět.
Ve venkovních prostorách muzea můžete navštívit vesnici indiánského kmene Powhatan, projít jejich příbytky nebo si přivonět k pečené rybě či zeleninové polévce, kterou připravuje „indiánka“ nad ohněm přímo před vámi.
Hned vedle máte možnost projít se replikou pevnosti James. Hrázděné domy nabízejí pohled do života osadníků. V mnohých z nich vám „místní obyvatelé“ předvedou své řemeslo. Ať už jde o údržbu a používání střelných zbraní či výrobu předmětů z kůže nebo umění kovářské.
Třešničkou na dortu jsou repliky oněch tří lodí, jejichž připlutím se zahájila nová historická etapa. Přítomní námořníci návštěvníkům barvitě vylíčí život na palubě. Náš dvouletý syn byl z prohlídky lodi nadšený – kroutil kormidlem, sledoval spouštění kotvy, prohlížel si kajuty, vyzkoušel lodní slamník, „střílel“ z děla – zkrátka nemohli jsme ho odtamtud dostat.
V historické sklárně Glasshouse vám zruční mistři během několika málo minut před očima vykouzlí nádherné poháry a vázy. Když jsem hrdě zmínila, že jsem z České republiky, dostala jsem odpověď, že mnoho jejich poznatků a inspirace pochází právě z Čech.
Yorktown
Ani poslední zastávka historického trojúhelníku vás nezklame. Vesnice Yorktown založená 1691 se stala dějištěm historického vítězství kontinentálního vojska. Britská armáda v čele s generálem Cornwallisem se vzdala generálu Washingtonovi a tím definitivně ukončila válku o nezávislost USA.
Rozlehlé bitevní pole si můžete prohlédnout z auta. V návštěvnickém centru dostanete mapu s vyznačenými zastávkami, kde lze zaparkovat, porozhlédnout se a přečíst si informační tabule. Hned na první zastávce náš syn zcela propadl kouzlu kanónů. Ochotně pózoval svíraje svůj malý plastový kanónek, který si spolu se sadou obou armád vybrečel u pokladen. Na další zastávce ještě vesele hopsal a pozoroval srnky v lese, ovšem na další už ho zmohlo úmorné vedro a z klimatizovaného auta se mu nechtělo.
Když jsme dorazili na místo rozhodujícího střetu, bylo mu už úplně jedno, že zrovna na této louce se psaly jedny z nejdůležitějších kapitol historie jeho vlasti, a dál nevzrušeně přežvykoval hrušku. V ten moment působila jako protiklad asi osmiletá holčička, kterou jsem zahlédla, jak třese rukou sochy prvního amerického prezidenta a říká: „Moc mě těší, pane Washingtone, jsem moc ráda, že jste vyhrál.“ Tomu se říká patriotismus!
Další položkou na mém seznamu nejlepších muzeí, která jsem navštívila, je Muzeum americké revoluce v Yorktownu. Filip si tu vyzkoušel práci přadleny, potěžkal dělové koule, prohnal slepice na dvorku, zhlédl ukázku střelby z dobových zbraní a vyzkoušel si „tisk“ Prohlášení nezávislosti.
My jsme se naučili něco málo o tehdejší kuchyni, přivoněli k autentickým jídlům i bylince, která nahradila čaj, jenž po „bostonském pití čaje“ zkrátka nebyl k dispozici. Od upovídané paní průvodkyně jsme se dozvěděli všechno o virginském zlatě - tabáku. Při přednášce o polní medicině a po prohlídce chirurgických nástrojů jsem usoudila, že bych se jako voják radši nechala zastřelit než ošetřit. Brrr.
Plantáže Westover a Berkley
Poslední den prodlouženého víkendu jsme vyrazili oklikou po Road 5, starší silnici lemované historickými plantážemi.
Panství Westover je jedním z nejkrásnějších příkladů georgiánské architektury. Uprostřed rozlehlého parku s výhledem na řeku James působí pohádkově.
Sousední Berkley pro změnu skrývá klenot – původní podlahu z 18. století. Majitelé sídla byli velmi společenští a často ve své rezidenci pořádali večírky pro přátele, mezi které patřily vlivné osobnosti té doby, jejichž zvučná jména zná každý – George Washington, John Adams, Thomas Jefferson, James Madison... Čest stát na prknech, na nichž první americký prezident – vyhlášený to tanečník – protáčel vznešené dámy v kole do brzkých ranních hodin, pochopil zřejmě i Filípek, protože místo zlobení ani nedutal a způsobně seděl na oné vzácné podlaze.
Účastníci naší prohlídky jen nevěřícně otevírali pusu, když průvodce zmínil, že tato překrásná památka v georgiánském stylu a rodiště devátého amerického prezidenta během občanské války sloužila jako stodola. Já jsem na podobné zvrhlosti zvyklá z českých hradů a zámků. U nás se o proměnu historických skvostů v kravíny nebo prasečárny zasloužil pro změnu socialismus.
Uvnitř rezidence jsem nepořídila ani jednu fotku, jelikož jsem respektovala přání majitele, jenž „si nepřeje svůj dům vidět na Facebooku“. Starý pán prý několikrát týdně dojíždí do Berkley z Richmondu, aby si osobně posekal trávník v zahradě. Každý má nějaký koníček.
Zbožňuju tyhle výpravy do minulosti. Autentičnost, se kterou svou historii ve Virginii podávají, je dechberoucí. Ale i takový historický nadšenec, jako jsem já, je nakonec moc rád za své 21. století, kdy cesta přes oceán netrvá měsíce, zuby se trhají s anestezií a z úmorného letního vedra je možné se schovat do klimatizovaných budov.
