Chicago očima mého 16měsíčního syna. Nechte se provést tímto americkým velkoměstem od někoho, kdo tu strávil půlku života.
Ahoj, já jsem Filipe. Město, kde bydlím, se jmenuje Chicago. Někdo mu říká Čikágo, Čikégo nebo Čikágou, ale ve skutečnosti je to ŠiKÁgou. Vím to naproto určitě. Strávil jsem tu totiž půlku svého života, což je asi 8 měsíců.
Když jedu po ulici ve svým kočáru, koukám se hlavně po lidech a po autech. Je jich tu fakt moc. Snažím se každýmu zamávat, ale většinou nestíhám. Holkám posílám i vzdušný pusy. Někdy se dívám po domech, ale z toho mě bolívá za krkem. Asi tu je hrozně málo místa, protože jsou všechny šíleně vysoký. Mají i sto pater. Když je teplo a jazzmani vylezou z barů a hospod, na každé druhé ulici je pak slyšet saxofon. Hezky se to poslouchá.
V Chicagu je taky hodně lidí, co tu nebydlí. Říká se jim „zatracení turisti“ – mají foťáky a spoustu tašek z různejch obchodů se suvenýrama, chodí příšerně pomalu a blokujou chodník. Hodně turistů voní jako popcorn – taky bych se chtěl podívat k tomu slavnýmu Garretovi, ale na to si prej ještě dlouho počkám.
The Cloud Gate
Všichni turisti míří k „Fazoli“. Táta jí říká „Cloud Gate“, ale podle mě vypadá spíš jako fazole. Každopádně tu lesklou věc prostě miluju. Rád se v ní prohlížím a dělám ksichtíky. A nejsem sám. Je oblepená lidma, i když je třeba mínus 20. Vedle je mega hřiště, kde můžu jezdit na skluzavce nebo běhat po lanovým mostě. Poprvé jsme tam strávili skoro hodinu. Já jsem odcházel spokojenej, zato máma byla trochu promodralá, protože jí nějakej cizí kluk přistál na zádech.
Chicago Art Institute
Kousek od Fazole je „Chicago Art Institute“, kam mě teda podruhé už nikdo nedostane. Jsou tam samý starý a použitý věci. Těch pár plazmových obrazovek to nevytrhne. Máma mě nejdřív nutila dívat se na všechny obrázky na stěně a pak jí vadilo, když jsem je začal komentovat. Pořád s babičkou syčely „Pšššššt!“ jako by je vůbec nezajímal můj názor. Tak třeba ten Gaugin nebo Renoir kreslili aspoň hezký holky, ale Monet nebo Pissarro měli všechny ty svý „umělecký díla“ děsně rozmazaný. Nechápu, co na tom ty davy lidí vidí… Postávají tam a civí na to půl dne, přitom venku jsou úplně boží schody.
Potřeboval jsem na ně mámu vylákat, a proto jsem začal pištět. Všichni se po nás otáčeli. To mám rád, pozornost mi dělá dobře. Myslím, že i ten Van Gogh s Monetem mi záviděli. Na chodbě se mě máma snažila krmit jablkama. Chudinka, myslela, že mám hlad. Pár kousků jsem snědl, ale spíš jsem to rozmatlal po lavičce. Chtěl jsem to mít rychle za sebou, abych mohl na schody. Snažil jsem si pořádně prdnout, aby to vypadalo, že jsem se po…, ale nešlo mi to. Tak jsem se aspoň počůral. Záchody byly až v suterénu, takže jsem si vychutnal každičkej schod. Trval jsem na tom, že je sejdu úplně sám. Pokaždé, když mě vzala do náruče, spustil jsem sirénu. Máma vypadala naštvaně, ale co už. Účel světí prostředky.
Než mě dovlekla zpátky mezi ty obrázky, zkusil jsem ještě jednou zdrhnout. Odchytl jsem nějakou pěknou paní a táhl ji zpátky ke schodům. Sice říkala, že jsem nádhernej a kdoví co ještě, ale stejně mě zbaběle odevzdala mámě. Ta mě posadila na kočár a narvala pusu sušenkama.
Pak jsme projeli ještě několik místností s různým harampádím, na který jsem si zase nemohl sáhnout. Speciálně ty obří nože a kovový oblečky vypadaly lákavě. Lidi po nás koukali, i když jsem skrz ty sušenky nemohl nic komentovat. U kočárku nám totiž od sněhu zrezavělo kolečko, takže teď děsně vrže. Já jsem rád. Aspoň mě nikdo nepřehlídne.
Do jedné z místností se nemohlo s kočárkem, tak si máma vymyslela, že se s bábi vystřídá a já zůstanu trčet na chodbě. To teda uhádla! Vysmekl jsem se jí a nakráčel rovnou k té staré paní, co tam hlídala. Drapl jsem ji za ruku a ona mě tam provedla. Nakonec jsem jí zamával a ona mi poděkovala za to, že jsem jí zkrášlil den.
Když jsem čekal na chodbě s dědou, odchytával jsem všechny osoby ženského pohlaví, co šly kolem. Stačilo je čapnout za ruku a bylo to! Měli jste vidět, jak je to dojímalo. Byl bych i s některou odešel, ale mámě by možná bylo smutno. Když jsme odcházeli, bylo jí trochu divný, že mě zdraví všechny hlídačky a paní pokladní na mě dokonce volala: „Bye bye, Filipe!
Driehaus Museum
Máma se v té obrazárně evidentně nepoučila a o pár dní pozdějc se bláhově rozhodla vzít mě do dalšího muzea. Jmenovalo se Driehaus – to mě zmátlo. Kdybych tušil, že jde zase o muzeum, začal bych dělat obstrukce už u vchodu. Jenže jak jsem to měl vědět? Nechal jsem proto mámu, aby vyběhla schody, zjistila, jestli se tam může s kočárem, pak mě vynesla a vyslíkla. Chvilku jsem tam pobíhal – koukal na všechno to zlato, mramor a dřevo.
Máma, ta byla úplně bez sebe – neustále cvakala foťákem a mlela Tiffani, Tiffani. Nenechala mě absolutně na nic sáhnout – ani na ty evidentně starý křesla nebo zašlý sochy. Jednu asi někdo rozbil, protože jí chyběly ruce. No, co vám budu vyprávět. Prostě nuda. Párkrát jsem se pokusil podlézt zábradlí, že tomuhle vetešnictví dám ještě šanci, ale máma mě pokaždé chytila. Pral jsem se s ní ze všech sil, držel jsem se koberce, ječel, seč mi hlasivky stačily, ale přeprala mě. Bylo mi jasný, že pokud se nerozbrečím, tak tam zkysneme půl dne. Naštěstí to zabralo a odešli jsme. Máma se tam pozděj vrátila beze mě. To ji mělo napadnout rovnou a mohli jsme si tohle celý ušetřit. Můžu jen doufat, že si to bude pamatovat...
(Zbytek článku včetně fotodokumentace najdete na mém blogu Americké zmatky české matky pod názvem Filisův průvodce Chicagem)
