Článek o tom, že krmení malého dítěte může vyžadovat přímo nadpřirozené schopnosti. Kdo nezažil, neuvěří.
Po náročném dni, který jsem z větší části strávila marným bojem s českou byrokracií z opačné strany Atlantického oceánu, plácám sekanou a kmitám po kuchyni. Každou chvíli se totiž má probudit vládce mého času, vážený pan Filipe. Můj syn.
Chrupkat překvapivě vydrží, než se sekaná dopeče. Vím, že ji miluje, proto mě ani v nejmenším nenapadne pochybovat o úspěchu dnešní večeře. Nechval dne před večerem, respektive před večeří. Filipes sice o pekáč v troubě projevuje zájem, lepí pusu na sklo a potutelně se usmívá… Co se mu ale honí v té jeho kudrnaté hlavě, ví jen on sám.
Brambory, sekaná, rajčata. Šup na obrázkový talíř. Filísek se dokonce bez většího odporu nechá posadit do dětské židličky a slibně na přichystané jídlo kouká. Jako první zaregistruje rajčata. Kuličku po kuličce si je roboticky cpe do pusinky. Občas mu nějaký ten kousek spadne a rozmáčkne se, což zjistím při přepírání kalhot. Kdyby to tušil, jistě by zbytky rajčátek z gatí zkonzumoval.
Brambory, mnou mylně považované za jeho oblíbenou přílohu, malými pěstičkami rozmačká na padrť a směs rovnoměrně rozprostře po stolečku. Sekanou si nechá nakonec. Zhroucená na zemi vedle židličky zezdola rezignovaně pozoruju rozesmátého syna. Občas na mě dopadne kus masa, které buďto omylem smetl, nebo záměrně hodil své hladově vyhlížející matce. Z koberce jíst nebudu. Mám svoje meze. Aspoň dnes večer.
Když po chvíli kouknu nahoru, spatřím Filise sedícího na plastovém stolečku v sekané a smějícího se na celé kolo. Olepenými ponožkami roztírá maso po opěradle židličky. Nemám sílu reagovat. Nechávám to osudu s nadějí, že nakonec něco sní. Po pár minutách pokračuje v rozmatlávání hlavou. Svou bujnou hřívou vytírá opěradlo a hází po mě koketní pohledy. Co na to říkáš? Nakonec strčí hlavu pod stolek a… To je jedno… Zřejmě hledá zapadlá rajčata.
Když ho matlačka omrzí, rozhlédne se po okolí. Zlaté novoroční prasátko od babičky! Očička mu zajiskří. Neváhá stoupnout si na plastový stolek, který inženýři v USA rozhodně nenavrhli pro 12+ kilo, a balancovat jako artista v cirkuse. Už už se natahuje pro čokoládové prase v lesklém obalu, které jsem neprozřetelně umístila na metr a půl vysokou poličku v kuchyni. Mezitím ještě zavadí o pár svých lahví, které spadnou do dřezu.
Na poslední chvíli k němu přiskočím, chytnu ho do náruče a zabráním pádu z chatrné platformy. Malý gymnasta s blaženým výrazem svírá ukořistěné prasátko pro štěstí! Já ve svých rukou svírám zase to svoje – prasátko a štěstí v jedné osobě.
