Pohybuji se v pražském zdravotnictví už skoro 30 let. Začínal jsem jako student střední zdravotnické školy a poznával laboratoře pražských fakultních nemocnic. O prázdninách jsem kromě jiného brigádně uklízel lůžková oddělení klinik. V nultém ročníku jsem jako zřízenec poznal kliniku popálenin se vším všudy. Po nástupu na fakultu jsem se také zařadil mezi pražské záchranáře, což byla pro seznámení se s pražským zdravotnictvím ta nejlepší škola.
Saniťák totiž navštíví a projde každé zdravotnické zařízení, pozná tisíce zdravotníků i ostatní profese. Během studia jsem musel společně s kolegy také stážovat a brigádničit na různých klinikách, kde jsem poznal detailně všechny obory a pracoviště i zdravotníky a lékaře.
Tehdejší mladí a začínající sekundáři jsou dnes přednosty a profesory klinik. Po promoci jsem pracoval v několika nemocnicích a stážoval na klinikách. Postupy a medicína se od té doby hodně změnily, používá se jednorázový materiál a mnoho nových metod i přístrojů.
Máme zde i některá rekonstruovaná oddělení a nové kliniky nebo dokonce celé nemocnice. Na druhou stranu některé malé zanikly nebo se transformovaly. Mohlo by se nyní zdát, že je vše v pořádku a není důvod k zamyšlení. Opak je pravdou.
Díky kamarádům a spolužákům, ale i svému krátkému působení u firmy, kde jsem zastupoval zahraniční dodavatele, jsem mohl poznat zdravotnictví v jiných částech ČR i v zahraničí, ale také z té druhé strany.
Po ukončení práce v nemocnici jsem se vrátil na pražskou záchranku. Z počátku jsem se snažil udržet kontakt se svým oborem – chirurgií a docházel sloužit na centrální příjem.
Také jsem jakožto nadšený mladý záchranář létal na letecké záchranné službě. Po několika letech a jistém kousku deziluze mě však nadšení přešlo. Pomohli k tomu tehdy i někteří novodobí manažeři zdravotnictví, kteří nejen mě zklamali.
Usadil jsem se na záchrance jako výjezdový lékař a přál si už jen pohodu. Nestalo se, protože problémy pražského zdravotnictví se stupňovaly a situace na záchrance taktéž.
Protože jsem už rok studoval nástavbové veřejné zdravotnictví a získal solidní přehled o situaci a možnostech od zkušených matadorů, kteří nám přednášeli, vrhnul jsem se po hlavě do ředitelské funkce s cílem odstranit nedostatky a změnit neutěšenou situaci. Protože jsem jako jediný z 19 uchazečů dostal důvěru, nechtěl jsem na radnici nikoho zklamat.
Nepředpokládal jsem, že budu mít hned od počátku nepřátele, kteří na mě útočí do dnes. Proto a i přesto se s klidem i hrdostí ohlížím za sebe, protože společně s představiteli města a se svým týmem se nám podařilo pražskou záchranku a přednemocniční péči v Praze skutečně povznést na světovou úroveň.
A co se událo za tu dobu v pražském zdravotnictví? Výrazně se zlepšila situace ve všech parametrech. Kvalita i kvantita. Nové vybavení i nové pavilony. Problémy s předáváním pacientů se sice zmírnili, ale přesto se někde občas vyskytují.
Návaznost nemocniční péče na přednemocniční v Praze totiž stále pokulhává. Je nepřijatelné, aby v dnešní době, kdy každý krajský špitál i ostatní mimopražské fakultní nemocnice mají centrální nebo urgentní příjem s přímou návazností na heliport s nonstop provozem, záchranáři v Praze stále předávají pacienty na cca 250 místech, převážně starých ambulancích většiny příjmových nemocnic.
V současné době máme k dispozici pouze 1 heliport s přímou návazností na urgentní příjem a jen 1 centrální příjem ve dvou velkých nemocnicích. Ostatní místa pro přistání nejsou až na 2 případy právoplatným heliportem. Nejvíce problémů, které zaznamenáváme, také vidím v komunikaci a spolupráci i ochotě zdravotníků, ale i pacientů a jejich okolí.
