Lékař by měl vyhovět přání pacienta neresuscitovat.

Návrh nového zákona o právech pacientů obsahuje zvláštní kapitolu o resuscitaci pacientů. Podle tohoto návrhu má mít každý pacient právo říct, že nechce být v kómatu oživován. Přání musí být notářem ověřeno a lékaři jej nemusí respektovat jen tehdy, pokud má pacient dobré vyhlídky na život.

Tísňová linka ZZSweb

Publikováno dne: 30.10.2007, Zdroj: www.ZDN.cz

Co si o tomto návrhu myslí stálí komentátoři ZDN.cz? Odpovídá Zdeněk Schwarz, ředitel pražské záchranné služby

Toto téma je mé profesi velmi blízké a mám mnoho zkušeností s takovou situací, kdy se rozhoduji, zda mám nebo nemám resuscitovat.

Domnívám se, že právě zaměstnanci zdravotnických záchranných služeb mají nejvíce zkušeností s resuscitací pacientů. Občas resuscitují lékaři záchranných služeb jen proto, že situace na místě jim nedovolí konat jinak.

Tlak veřejnosti nebo rodiny postiženého zástavou oběhu (resuscitovaného) bývá tak silný, že není jiná cesta než začít resuscitovat nebo pokračovat v resuscitaci, kterou do jejich příjezdu prováděl někdo z přítomných.

Jistě si dovede každý představit situaci, kdy na místě laik provádí resuscitaci, přijede posádka ZZS a lékař by v resuscitaci nepokračoval a alespoň se nepokusil o zázrak.

Na druhou stranu existují případy, kdy je evidentní, že resuscitace nemá smysl. Situace se výrazně liší podle věku zachraňovaného. Asi každý záchranář i laik zahájí vždy resuscitaci u mladého člověka nebo dokonce u dítěte, a to i v případě, že si bude myslet, že to nemá smysl a naděje je mizivá.

Z praxe vím, že resuscitace je velmi často jako loterie, nikdy nemůžete odhadnout, jak budete úspěšný. Zažil jsem situace, kdy se zcela banální případ během vteřin změnil v nezvratný tragický konec a i maximální protrahovaná resuscitace byla marná.

Naopak jsem zažil případy, kdy od počátku vypadala situace beznadějně, ale jen krátkodobá nebo i jen částečná resuscitace člověka zachránila. Vše záleží na příčině stavu, který vedl k zástavě oběhu i na věku postiženého, ale i na včasnosti zásahu a správně prováděné resuscitaci. A právě tyto faktory nemůžete vždy ovlivnit a předem určit nebo následně odhadnout.

Proč to vše takto obšírně popisuji? Protože tímto obecným a stručným vyjádřením chci sdělit, že pokusit se zresuscitovat postiženého by měl každý a v každé situaci, protože výsledek nemůže být dopředu znám.

Až během zahájené resuscitace můžete teprve rozpoznat a začít odhadovat prognosu úspěchu i další perspektivy postiženého. Tím se dostávám k meritu věci, že dle mého názoru se může odmítnutí zahájení resuscitace rovnat vraždě nebo sebevraždě.

A právo pacienta – kteréhokoliv člověka na rozhodování o svém zdraví i životu by podle mého názoru mělo být respektováno a dodržováno, tzn. že pokud se někdo svobodně rozhodne odejít ze života nebo sdělí (písemnou formou, jak je uvedeno), že si nepřeje být resuscitován, tak by zdravotník měl mít nejen právo, ale i povinnost toto respektovat.

V současné době tomu tak není a zdravotníci jsou nuceni zachraňovat i případy, kde prognosa je jasná a smrt vysvobozující nebo neodvratná. Nezahájení resuscitace se tak může velmi snadno přiblížit nebo dokonce změnit v eutanázii.

Takže já jsem pro, přestože si z praxe myslím, že nebude reálné to ve většině případů splnit. Důvodem je fakt, že většinu zachraňovaných (resuscitovaných) v prvních fázích vůbec neznáme a nehledáme ani žádné doklady, takže i doklad od notáře, že si nepřeje být oživován, neuvidíme vůbec nebo až po provedené resuscitaci.