Když tak sleduji naší politickou scénu, mám dojem, že ji tvoří moralisté se značně pružnými zásadami. Co chvíli se zaklínají tu hodnotami, jindy zákony či ústavou.
Tedy podle situace. Jednou se zákony nejde nic dělat, musí se respektovat, o tom žádnou diskuzi nelze vést. Nějak podobně mluvili v čase, kdy jim nezbývalo nic jiného než si zvednout platy. Určitě z toho měli veliké mrzení.
Leč dokázali se poučit, když o něco později hrozila v důsledku inflace valorizace důchodů, pak vzpomínka na trauma způsobené zvýšením vlastních příjmů jim dodala odvahu zákonu se vzepřít a následně jej zrušili. Samozřejmě v součtu šlo o úplně jiný prachy, ale zajímavé je, jak jednou něco nejde, ale týka-li se to těch druhých, pak je vůle a kde je vůle, je i cesta.
Možná je na místě otázka, jaký je vztah této vlády k vlastním lidem. Určitě hodnotový a nejvyšší hodnoty jsou ty nemateriální, těch je lidu dopřáno v míře vrchovaté.
Moc pěknou hodnotou je nenávist k Rusku, doprovázená příkladnou servilitou k Západu, reprezentovanému NATO a EU. U té EU ovšem náš skvělý premiér učinil obrat o 180°, neb není to tak dávno, kdy neznal jediné evropské řešení, které by fungovalo. Zakrátko však pochopil, co soudruzi jako Verhofstadt chtějí. Ostatně, když jej tento veliký Evropan peskoval, ani nemukl a zapisoval si jako vzorný žáček poznámky.
Následně, poté co Rusko napadlo Ukrajinu, to se snaživostí trochu přepísknul, když prohlásil, že jsme ve válce s Ruskem. Nediplomatický úlet mu patrně evropští bossové nevyčetli, neboť blbnutí správným směrem nevadí, možná je i žádoucí. A na světě jsme měli hned hodnotu novou, lásku k Ukrajině, která tak hezky doplňovala již zavedenou nenávist. A těchto hodnot bylo umožněno si užívat bez jakéhokoliv omezení. Naše země byla rázem zaplavena žlutomodrými vlajkami v míře minimálně rovnající se dávnému rozšíření vlajek rudých. A náhle vzplanuvší láska určitě nebyla zadarmo, ale objektivně vzato, to bývá málokdy. I ona nenávist nabyla nových kvalit, pamatuji, že za minulého režimu se jaksi hodilo nenávidět například americké imperialisty, ale proti pracujícímu lidu Spojených států jsme nic neměli. V současnosti nenávidíme nejen Putina a jeho kamarilu, ale i milióny ruských mužiků, loupících pračky a záchodové mísy. Prostě jsme nyní jaksi důkladnější.
Otázkou je, vydrží-li naší vládě ona nenávist, pokud se Rusko se Západem nějak dohodne, což nelze asi úplně vyloučit, v tom případě by se hodnoty, které jsou nyní v naprostém souladu, dostaly do konfliktu. Pak by před vládou vyvstala otázka, která hodnota je hodnotnější, zda bezvýhradná podpora Ukrajiny a jejích požadavků či poslušnost vůči Západu. Ale je třeba si uvědomit, že rozjeté věci se zastavují těžko, své o tom věděli někdejší soudruzi, kteří v roce 1955 slavnostně odhalovali Stalinův pomník na Letné v čase, kdy tento velikán už poněkud vycházel z módy.
