Z mnoha stran slýchám, že se máme lépe než kdykoliv předtím, takhle úžasně jsme se ještě nikdy neměli. A vlastně si to ani nezasloužíme.
Myšlenky mi v mozku běhají podivnými cestičkami, tudíž jsem si vzpomněl na pratetu Božku. Tahle moje prateta toho dost pamatovala, od Rakouska Uherska až po Husákův socialismus, ale štěstí si holka moc neužila, jaksi se jí takřka důsledně vyhýbalo. Ona byla taková duše dobrá obětavá, leč odměnou jí bývala spíše bída a starosti. Ráda vzpomínala jen na dětství prožité za Rakouska v Chlumci nad Cidlinou a pak ještě na dobu, kdy jako mladá pomáhala své starší sestře, vlastně mé babičce, v hospodě v Praze na místě zvaném Větrník. Ani nevím, zda to bylo před první válkou, nebo krátce po ní. Neměla děti a po jistý čas bydlela s námi. Ráda vyprávěla, takže jsem měl k dispozici její nepříliš veselou verzi minulosti,a když už jsem zmínil lepší okamžiky jejího života, nejhoršími potom byly hladové roky za první války, krize za první republiky a heydrichiáda. Ke komunistům žádné sympatie nechovala, asi kvůli jejich bezbožnosti, a navíc zásadně si to u ní pohoršili tím, že nechali z politických důvodů popravit ženu. Doteď jsem nezapomněl její popis prvních poúnorových voleb, snad v devětačtyřicátém. Žila tehdy v Hostivici, voliči měli k dispozici výběr ze dvou možností buď lístek kandidátky Národní fronty, tedy de facto komunistů, či lístek bílý. Odpoledne krátce po volbách byly po Hostivici na zdech k vidění nápisy: „Bílej lístek hodil farář.“
A tahle dobrá žena mně někdy kolem roku 1970 řekla: „Jak se maj lidi dneska dobře, tak se nikdy neměli.“
Já, přechytřelý patnáctiletý uhrovatý puberťák, jsem jí na to řekl: „Milá(myslel jsem si něco trochu jiného) teto, to je pokrok, svět jde dopředu, to není zásluha komunistů.“
Prateta Božka mne při tom nechala, ale určitě si myslela, že v tom, jak se domnívala, blahobytu, komunisti aspoň trochu prsty maj.
