V souvislosti s nedávným udělováním státních vyznamenání jsem si vzpomněl, jak někdy začátkem osmdesátých let minulého století býval často k vidění na zdech domů či jinde nápis „Nechte zpívat Mišíka“.
Vladimír Mišík dostal od orgánů tehdejší moci jakýsi distanc, patrně se někomu z věrchušky nelíbil. Zdůvodňovat se nic nemuselo, možná ani jemu nebyl žádný zákaz doručen. Nemohl ale nikde vystupovat. Bezpochyby se jednalo o sviňárnu, pro ony časy vcelku typickou, bohužel hnusných nespravedlností není ušetřena žádná doba. V současnosti k podobným zákazům možná teprve spějeme, byť jisté náznaky se daly zaznamenat loni, kdy leckde iniciativně neumožnili vystoupit Nohavicovi, ale to se jednalo o lokální záležitosti, nikoliv o plošný zákaz jako u Mišíka.
Zajímavý je pro mne takový, řekl bych, až havlovský paradox. Vladimír Mišík, mimochodem můj dávný velký oblíbenec (např. LP Meditace a Kuře v hodinkách a spousta dalšího často na Kainarovy texty) odmítl převzít vyznamenání od Miloše Zemana, který v době onoho zákazu byl už dávno vyhozen z KSČ, mimo jiné také určitě pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. Miloš Zeman jistě nevzbuzuje sympatie napříč společností, je sebevědomý, často škodolibý, má svou hlavu a co se v ní zrodí se ne každému líbí, ale v době označované po komunisticku bůhví proč jako normalizace si, aspoň pokud vím, nijak nezadal.
Zato generál Pavel, to je jiný kádr, ten vždy věděl, co se má a jak se zachovat. Nemůžu tušit, co soudil jako mladíček o zákazu Mišíka, ale patrně zakrátko jej čekal vstup do strany a s tím nutně spojený souhlas s bratrskou pomocí vojsk Varšavské smlouvy. Jistě dal na tatínkovu radu. A udělal dobře, ukazuje se, že je dobré se vždy přizpůsobit, dotáhnete to i třeba na prezidenta a jako takového si vás Vladimír Mišík neoškliví.
