Stále častěji si vzpomínám na časy minulé, tudíž taky na rok 1989, jehož začátek byl poznamenán Palachovým týdnem, kdy několik stovek odvážných lidí v čase dvacetiletého výročí Palachova činu protestovalo proti tehdejší moci.
Zásahy proti demonstrantům na Václavském náměstí byly z hlediska oněch časů brutální(obušky, vodní děla), přesto aktuální ohlas u většinové společnosti byl celkem malý. Slovně a soukromě onu policejní brutalitu odsoudil kdekdo, ale připojit se k otevřenému protestu, to už se většině lidí nechtělo. V Maďarsku a Polsku se v situaci vytvořené Gorbačovovou perestrojkou hroutily režimy a u nás pokračoval v klídku zavedený způsob života. Lidé byli patrně zvyklí a jen přiměřeně nespokojení. Netrvalo to dlouho a obrovské demonstrace začaly cloumat i východním Německem. Na pražském velvyslanectví spolkové republiky postupně přibývalo východnich Němců, kteří se rozhodli opustit dnes už neexistující Německou demokratickou republiku, a v ulicích Malé Strany přibývaly opuštěné Wartburgy a především Trabanty. Po patrně složitých jednáních komunistické režimy východního Německa a Československa umožnily humanitární problém na západoněmeckém velvyslanectví řešit povolením odchodu východních Němců do spolkové republiky. Obdobnou situaci stejným způsobem řešilo Maďarsko. A vrcholem událostí těch dnů bylo bourání pověstné a tolik symbolické zdi 9. listopadu v Berlíně. A u nás pořád nic. Jen krátce předtím došlo k drobným pokusům o demonstrace 28. října, kdy na Václaváku policajti a příslušníci Lidových milicí zablokovali výstupy z metra, a následně došlo ke srocení několika stovek lidí na tehdejším náměstí Krasnoarmějců(dnes J. Palacha), které bezpečnostní složky hravě rozprášily. Většina občanů zůstávala v klidu a žila si poklidně jako v letech předcházejících, ignorujíce zahnívající režim. Patrně nebylo vyhnutí, aby převrat zorganizovaly složky, které v jiných časech měly na starost režim naopak držet při životě. Po pádu našich komunistů, zbýval poslední autoritářský režim komunistického typu už jen v Rumunsku (jak to bylo s Bulharama netuším). A tak možná díky generálu Lorencovi a jeho spolupracovníkům jsme nakonec nebyli úplně poslední zemí, ve které nový vítr rozmetal staré struktury. U nás stejně jako v NDR, Polsku a Maďarsku převraty proběhly bez krvavých excesů. V posledním Rumunsku vše bylo o poznání ostřejší a se spravedlností to sotva mělo něco společného, manžele Ceausescovi odpráskli dřív, než stačili něco nevhodného říct. Tenkrát mně tato událost připomněla náhlé soudy ze Švejka, ovšem rumunská náhlost se ukázala být podstatně rychlejší. Švejk nakonec na rozdíl od Ceausescových zůstal naživu.
My v duchu humanistických tradic jsme si vystačili pouze s fiktivní mrtvolou studenta Šmída, byť šlo svým způsobem o dezinformaci, přesto lid v hojném počtu vyrazil do ulic, atmosféra byla úžasná, něco mezi happeningem a mejdanem. Zakrátko se náš komunistický režim za všeobecného veselí poroučel, nemaje už oporu v Sovětském svazu.
Zásluha byla přiznána studentům, disidentům, z těch obzvlášť Havlovi, leč těm, kteří převrat skutečně umožnili se žádné zvláštní pochvaly nedostalo. Tím myslím především Gorbačova a celé tehdejší vedení Sovětského svazu, oproti tomu úloha generála Lorence a Stb je, aspoň pro mně, poněkud nejasná.
Stejně tak si občas vzpomenu na 21. srpen 1968, kdy jedinou zemí Varšavské smlouvy, která se neúčastnila invaze, bylo Rumunsko, ze kterého je to k nám blíž než z Bulharska. A nikdy ani slovo o odvážném Nicolae Ceausescovi, který si dovolil se na bratrskou pomoc vybodnout.
