"Být na pláži je prostě fajn!" Manželka konstatovala tu jednoduchou větu s takovou jistotou, že nebyl důvod jí nevěřit. A navíc, i do mě přece pralo sluníčko a barvilo mi ramena, záda, nohy i břicho do ruda. Na několik dní jsem se stal indiánem. A "co dělá indiánkdyž bison ho trkne? Ani okem nemrkne!" To jsem si opakoval, když mě záda začínala pálita nepomáhalo ani časté, opravdu časté pláchnutí v mořské vodě. Tady snad sluníčko opaluje i dorazem ode dna. Když se tak rozhlížím kolem sebe a vidím včechna ta děvčata a dámy, zakryté (v tom lepším případě) třemi kapesníčky, snažím se v mozku zapudit refrén oné indiánské odrhovačky. "Ženu si najde jinou, tělo jen ozdobí šrám! Bacily časem zhynou! To dělá indián..."
"Být na pláži je i sexy!" Říkám si, když pravidelně zatahuji břicho a procházím přes celou pláž do moře a pokouším se o světový rekord v nedýchání. Úplně stejně, jako ostatní tělnatí tatíci. (Ostatně mám teorii, že vlny ve všech mořích a oceánech vznikají tím, jak my, prostorově výraznější muži v sezóně vletíme do vody a prudce své pupky uvolníme). Přes to jsme žoviální a pláže po nás navečer, když odejdeme na večeři, zůstávají plné důlků. (Nelze být celý den ve vodě, nebo ležet na zádech se zatařeným břichem). Nezasvěcený (nepupkáč) přemýšlí, co se tu jen odehrálo za zvláštní přírodní úkaz - jakési podivné proudění vzduchu, které dokázalo tak vydůlkovat pláž
Ale hlavně, být na pláži bylo znavuzrozující, oprošťující a očišťující. A nejen být na pláži. Prostě být tady. Jeden totiž nechával všechny své starosti doma. Pracovní, i ty soukromé. Všechno to bylo jaksi daleko, nedostižné a šumění vln to odnášelo až kamsi k nekonečnu. Život tu má jiný rytmus. Plyne právě tak pomalu, jak by si to člověk často přál i doma. Denně pozoruji pět staříků (anebo kmetů, jestli vám to zní líp) Scházejí se pod starým cypřišem, ne o moc mladším, než bude součet jejich věků. Celé dopoledne proklábosí, nebo si každý nasbírá hrst placáků a pokouší se strefit rezavý hák vyčnívající z moře. Nikam nespěchají a v kapsách je netíží mobilní telefony. Lidé se tu rádi potkávají a rádi spolu klábosí.
Zázraky se tu dějí na počkání, a jsou ukryty třeba v letité a omlácené moca konvičce na kafe. Když vás soused z penzionu pozve na v ní uvařené kafe namísto vlastního vyčáchlého turka. Pomaličku každý doušek převalujete na patře a udělá vám to obrovskou radost. Dokážete si to představit doma? Že by na vás někdo i z hodně dobrých známých zaklepal a řekl "Dem si vařit kafe! Dáte si s námi?" Asi neexistuje varianta, že by se vám rozšířili oči a s nadšením jste vychrlili "ano!" Dostupnost nás odnaučuje těm obyčejným a prostým pocitům. Máme kolem sebe tolik luxusních kaváren, že nechápeme proč se těšit na kávu z otřískané konvičky, zvlášť kdyžnásleduje "Ale smetanu mám jenom sušenou". Dovedete si představit, že vám v oblíbené kavárně podají pytlík z Tesca a řeknou právě tohle? A přitom jak je vidět toho k radosti zase tolik nepotřebujeme. Pořád se někam ženeme. Za prací, z práce za rodinou a od rodiny zase do práce. Říkáme si, "musím vydělat, ještě na barák, na nové auto, děti zabezpečit, na dovolenou... a nakonec je nám nejlíp v obyčejné zapadlé provicii.
