Poprava

Letní povídka pro Víkend MF DNES ................................................................................................................

    Helena byla rudá vzteky. Ze všech stran do jejích uší doléhalo švitoření dětí, šplouchání a cákání. Horký letní den a ona sebou nemá ani plavky. Pravda, nikdo jí je nezakázal vzít s sebou, ale tak nějak si říkala, že se to na první schůzku vlastně ani nehodí. Pocucávala předraženou Kofolu.
"Ahoj" Ozvalo se za jejími zády. Chtěla se otočit a cosi jadrného poznamenat. Ale potom se ovládla. Uvědomila si, jak dlouho  po něm pokukovala a toužila po tom, aby jí někam pozval (A když se tak konečně stane, zvolí restauraci na plovárně... To je snad schválnost) Otočila hlavu a koukla do jeho zrcadlovek.
"Zrovna dneska a zrovna sem?" Odtušila jemně provokativním tónem.
"Jasně! Je horko a to většinou lidi chodí k vodě. Na hory zase v zimě!" Přešel také do jemně ironického tónu.
"Pak je velká škoda že zrovna neprší! Mohla jsem sedět a nudit se doma. Když totiž prší, tak lidi většinou sedí doma!" Odsekla, zatímco on rozpačitě sundával svoje brýle. Vyprskli smíchy skoro současně. Takže vlastně ani jeden z nich nebyl opravdu naštvaný. A proč taky? Vlastně to jak dokázal i v práci snadno vklouznout do hrané ironie ji moc zajímalo a bylo to obrovsky sexy.
"Promiň, ale myslel jsem si že tohle je docela fajn místo. A navíc..." Začínal být trochu tajemný. A Helena milovala záhady. To přece  věděl úplně každý...
"Co navíc?" Chytila do úst celou návnadu a začala ji baštit.
"No!" Řekl a vážně přimhouřil oči. "Ale  to bys tu se mnou musela vydržet až do noci..." Vstal a došel za ní. Sklonil se za její židlí. Jednou rukou lehce zmáčkl pravé rameno a levou vystřelil před sebe. Krásně voněl. Sluníčkem i lehkým letním parfémem. "Támhle, jak jsou ty stromy, tak za nimi, ono tam odsud není vidět. Ale když se setmí, a dojdeš až k nim, je vidět zvláštní záře. Je to za výběžkem koupaliště, směrem do lesa. Zkoušel jsem to párkrát projít, ale na nic jsem nenarazil. Tedy na nic zvláštního. To světlo jako-by se posouvalo. Nejdřív bylo pořád přede mnou. No a potom zmizelo. Když jsem se otočil, bylo zase vzadu, za mými zády. Zkoušel jsem to několikrát, ale vždycky ze stejným výsledkem. Nejdřív pořád daleko přede mnou a najednou daleko vzadu." Zkrabatila čelo, jak usilovně přemýšlela. Nešlo teď o záhadu, spíš přemýšlela, jestli to myslí vážně, nebo si z ní jen dělá srandu.
"Říkal jsi o tom už někomu?" Zeptala se. Petr ale zavrtěl hlavou. "Nechtěl jsem vypadat jako blbec. Co  sem měl říkat? Na rovinu, připadá ti, co ti říkám reálné nebo si myslíš, že jsem na tebe vybalil bláznivou historku jenom pro to, abych tě zaujal a bylo o čem diskutovat?" Helena na něj koukala docela dlouho. Přímo do očí a snad i čekala na jakýkoliv drobný náznak, který by ho prozradil. Ale nenašla nic z toho co hledala.
"Nešlo by prostě jít se někam cournout a potom se sem vrátit?" Fakt ji to zajímalo, ale zase, na druhou stranu, se jí nechtělo celou dobu sedět v tom lidském štěbetajícím mraveništi. Těšila se na rande. Na procházku, možná kino.  Potom fajn večeři, nebo kávu či dvojku vína. A zrovna tady to pro ní příliš přitažlivé nebylo. Petr zavrtěl hlavou.
"Taky jsem zkoušel přijít až se soumrakem, ale nefunguje to. Musíš být tady a sledovat proces stmívání. Absolvovat jej, potom to je možné vidět. Jinak nic..."  
x x x
    Koupaliště se začalo pomalu ale jistě vylidňovat a v restauraci se vyměnili hosté. "Plavkáči" za "celooděnce". Místní pivaře, co přišli srovnat svět po celodenní dřině v montérkách. Pomalu se začalo smrákat a na pláži moc lidí nepřežilo. Několik dětí přemlouvalo matky, že "ještě chvilku" a pár mileneckých dvojic si chtělo užít klidu a posledních polibků i objímání, jak ve vodě tak nasuchu. Takže hluk z pláže se pomalu ale jistě stěhoval ke stolům v restauraci. Štěbetání dětí se reinkarnovalo do obhroublých frází dělnické třídy. Pokoušela se z něj ještě cosi vytáhnout. Cosi určitého, ale už z něj nedostala nic. "Nech to, já zaplatím. Pomalu bude čas, sejít na pláž, až k výběžku." Řekl nezvykle potichu, jako by sám měl strach.
    U pláže stála  dřevěná lavička. Sedli si na ní. Bylo moc příjemné sedět vedle něj. Cítit jeho vůni i dotek. Bylo příjemné trošku se na něj namačknout a vnímat rytmus jeho dechu. Bože co by dala za to, kdyby jí tak teď stisknul a začal vášnivě líbat. Nic z toho ale nenastalo. Koukali na vycházející hvězdy a zanedlouho opravdu oblohu ozářilo světlo. Rozplývalo se a ztrácelo. Jako-by tam někde v dáli mělo být osvětlené město. Jenomže tam byl jenom les.
"Asi je čas vyrazit!" Vytrhl ji z pozorování a úsudků jeho hlas. Vstal a nabídl jí ruku. Potom jen suše ukázal kam jít.
    Jakmile překročili práh lesa, ocitli se  v jiném světě. Koupaliště zůstalo za zády a dávalo o sobě vědět pouze kuňkáním žab. V lese bylo všechno intenzivnější. Tma i každý zvuk. Každé prasknutí větvičky znělo skoro jako výstřel. Pomalu postupovali pěšinou. Petr ji vedl svou jistou nohou. Bylo vidět,  že tu není potmě poprvé. Držela se ho jako klíště. Pořád, a potom najednou, aniž to postřehla, byl pryč. Koukala nalevo napravo, přidušeně šeptala jeho jméno, ale byl pryč. Nechtěla křičet jeho jméno nahlas, protože za předpokladu, že si šel jenom "odskočil", nechtěla vypadat jako hysterická kráva co se okamžitě skácí. Byla mrtvá strachy, to ano. Ale na táborech, v dětství přece nejvíc milovala stezky odvahy. Milovala ten balast tajemna vyvolaný často jen prostěradlem, baterkou a temnotou kolem. Milovala svou duši, když byla odhodlaná bát se. Milovala rozjitřenou fantazii pracující díky strachu na plné obrátky a zcela popírající realitu. A  to jí  zůstalo.
    Když se trochu uklidnila, tak si všimla, jak mezi stromy prosvítá světlo. Mdlé bílé světlo. Jako by se propadla do nějakého fantaskního světa. Opatrně se prodírala mezi větvemi a strach vystřídala zvědavost. V hrudi právě začalo bít srdce velké objevitelky. Snad to omlouvá sobectví, s nímž vymazala jakoukoliv myšlenku na Petra.    Pomalu postupovala lesní pěšinou, až se ocitla u branky. Skrze plaňky prosvítalo to jasné světlo a kreslilo na cestě i okolí pitoreskní proužky. Srdce jí bušilo, jako by jí chybělo posledních pár metrů na Mount Everest. Opatrně se dotkla vršku branky. Ta šla normálně otevřít.
    Rozkryl se jí pohled do upravené zahrady. Od branky vedla řada zapálených loučí a jejímu konci dominovala besídka se stolem. Opatrně se vydala dovnitř. Když přišla blíž, viděla v besídce visící girlandy lampionů. Na stole je bílý ubrus, zapálené svíčky v masívních svícnech a poházené květinové lístky. Bylo prostřeno pro dva a všemu dominovala velká kytice. Světla bylo dost, ale bylo tak jemné a rozptýlené, že se v něm hledaly detaily asi stejně dobře, jako v lehké mlze. Až teď si všimla, že vchod do besídky střeží dva zbrojnoši. Stáli bez hnutí a měli skřížené halapartny, jako by vypadlá ilustrace z historického románu. Když se o pár kroků přiblížila k nim, halapartny rozkryli. Brala to jako pozvání.  Říct, že "byla nesvá" by bylo příliš slabé vyjádření. Ale sedla si ke stolu. Měla snahu rozhlídnout se kolem sebe ale nedařilo se jí to. Světla byla umístěna tak, že nikam za hranici besídky nebylo vidět. Pojednou ale uviděla ... ZÁZRAK ... Nebo jak jinak nazvat to, že se blížila Bílá Paní. V ruce měla podnos a lehoučké průsvitné šaty na ní vlály. Na podnose stál džbán,  sklenice a dopis. Také hořící svíčka která jejímu obličeji dodávala zvláštní mihotavé stíny. Postavila vše potichu před ní a nalila kapalinu do sklenice. Ochutnala. Ve sklenici byla příjemně vychlazená voda. Byla velice osvěžující, zvlášť po maratonu  nočním lesem.  Jakmile se napila, poklepala Bílá paní na složený dopis. Dopis měl přes sebe velikou pečeť. Ale nebyla ve světlech lampiónů ani mihotavém plameni svíček příliš čitelná. Rozlomila ji.
    " Vážená Heleno.
Dovolte mi, abych vás svým jménem přivítal na svém panství. Omlouvám se za to, že jsem prozatím  nucen ponechat vás osamocenu. Vím, a dělá mi starost, že to není příliš slušné. Možná by se mohlo zdát, že je to i neomluvitelné, ale snad na vysvětlenou, vaše návštěva nebyla očekávána a i muž potřebuje nějaký čas, aby mohl předstoupit před dámu, zvláště pak je-li tolik půvabná.
    Navíc, dnešní den již nebyl bez programu, dalo by se říci. Na dnešní datum připadla poprava a bude mi velkou ctí, rozhodnete-li se jí zúčastnit po mém  boku. Poté bude pro mě bude velkou radostí, uvítat vás u stolu zvláště lahodnou krmí a vybranými lahůdkami. "
    V první chvilce myslela že vyprskne smíchy. Muselo jít o nějakou srandu. Ale na druhou stranu... Zbrojnoši, Bílá Paní, vše bylo tak strašně vážné. Jako tragická pantomima.
    Postavila sklenici na podnos a Bílá Paní jí pokynula. Došli až k průčelí domu, co mohl být stejně tak tvrzí, nebo rozlehlejším statkem. Když prošla loubeným průchodem na nádvoří, zjistila, že je sama. Průvodkyně se kamsi zdejchla. Ale osamělá nezůstala dlouho. Z domu vyšel muž. Obličej měl zarostlý tmavým plnovousem, takže mu do tváře nebylo vidět. Jenom tmavé pichlavé oči z ní vystupovaly. Nabídl jí rámě a dovedl až k slavnostní lavici. Dvě pážata zapálila louče a tak osvětlili       pódium s popravčím špalkem. Ve světle plamene vypadalo fakt hrůzostrašně. Jen co usedli, muž po její pravici pokynul a přinesli jí kytici. Položila si ji na klín. Růže nepříjemně píchaly do nohou přes slabé letní šaty. Za pódiem mezitím nastoupili do řady čtyři bubeníci. Začali pomalu monotónně bubnovat. Odkudsi ze tmy nádvoří či dvora vyšel průvod vedený katem s  rudou kápí na hlavě. Stále to celé probíhalo bez jediného slova či hlesnutí. Hned za katem vedli zřejmě odsouzence. Měl na sobě hrubou hnědou kutnu a přes hlavu lněný pytel. Na pódiu mezitím pohůnci postavili vedle špalku, směrem k publiku veliký koš. Kat potěžkal meč a pohůnci strhli z odsouzencovi hlavy pytel. Pokoušeli se o ní mrákoty.
"Proboha PETŘE!" Zakřičela a ozvěna jí vracela ta slova jako pár facek. Vstala, zatímco ten vousatý se jí pokoušel strhnout za ruku zpět na lavici. Vykroutila se mu a vrhla se k pódiu. Klečel před špalkem tak klekla vedle něj a chytila ho kolem krku. Tiskla ho k sobě a vykřikovala."Já to vůbec nechápu! Co se to vlastně stalo!" A po chvilce pokračovala. "To přece nemůžou! Musí to jít nějak vysvětlit!". Ani nevnímala, že se všichni nahlas smějí. Kat se řehtal, až se za břicho popadal. Bubeníci už dávno nebubnovali. I ten tajemný muž se nahlas smál a nakonec, když pohlédla do tváře Petrovi, smál se i on. Stiskl ji taky, skoro stejně silně jako ona jeho. Možná i silněji! Konečně jí to začalo docházet. Projela jí vlna vzteku. Mezitím kat odložil kápi a postupně se začali odmaskovávat i ostatní.  Muž s plnovousem měl pojedenou tvář hladkou jako kojenec.
    Vytrhla se Petrovi. Doslova jako úhoř se vyvlékla z jeho náruče a začala utíkat pryč. Vzteky brečela a tak se jí okolí slévalo do skvrn. Když ji dohnal a chytil za ruku snažila se mu ji znovu vyškubnout a hystericky křičela "NECH MĚ!"
"Ale no tak! Helenko!" Snažil se na ní smířlivě leč výrazně volat a ještě s ní udržet krok v ostrém klusu. Tušil, že jestliže se mu vyškubne, už ji nedožene. "Koukám po tobě od první chvilky. Jsem do tebe blázen, tak se nediv že dělám bláznivé kousky!" Vylétlo z něj a jejím uším to znělo jako rajská hudba. Zastavila se.
"Ale proč zrovna poprava?!" Řekla překvapeně.
"No! Nechci se vám do toho příliš míchat..." Ozvalo se za ní nesměle. "Asi by jste si to měli vyříkat především mezi sebou ale tohle je tak trochu i naše vina." Helena se otočila, ale ruku si nechala dál hladit od Petra.
"On je totiž náš autor. No a taky hlavně kamarád. Velikej a letitej. Pořád nám vyprávěl jak k nim do práce nastoupila krásná a úplně jiná holka. No a já, nebo spíš všichni, jsme mu řekli, ať jí někam pozve, třeba na naše představení. A taky jsem mu říkal, že až se dozví kdo je autor... Jenže on je moc skromnej. On si nezaujatej člověk řekne že psát pro ochotníky není nic moc. Ale kolik ochotnických souborů dělá původní autorské divadlo a kolik z nich vítězí pravidelně na přehlídkách? Má moc prima nápady. Díky němu už skoro ani ochotnící nejsme. Tuhle scénku s popravou hrajeme na různých hradech a zámcích, teď v sezóně. No a když pořád říkal jak moc jsi jiná. Jak se pro tebe nehodí nic co by bylo dobré pro nějakou jinou, obyčejnou. Nakonec se nám ho povedlo přemluvit, že to pro tebe sehrajeme takhle soukromě a jako pantomimu... On nám říkal, jak moc miluješ záhady." Otočila se zpátky na Petra. Ten stál proti ní a krčil bezradně rameny. Kdyby bylo víc světla, jistě by bylo vidět, jak se červená. "Promiň mi to prosím! Můžeš mi odpustit? Byl to fakt blbej nápad...." A tvářil se neobyčejně schlíple.
"Ne! Bylo to fakt skvělý! Tohle pro mě nikdy nikdo neudělal! Já, jenom jsem měla strach a bylo toho fakt moc. Já se strašně bála že mě chceš jenom zesměšnit..." A rozbrečela se znovu.
"Ale blázínku. Tobě já přeci nechci ublížit nikdy a ničím..."
"PUSU! PUSU! PUSU!" Skandovalo to za nimi. Natáhla se tedy zcela přirozeně k jeho ústům a oddala se voňavým rtům. Bylo to jedním slovem prostě skvělé. Všechno z ní spadlo, jako těžký balvan. Jak jí jen kdy mohlo napadnout, že je to škodolibost...
"Hele a my nebudeme zaclánět!" Pronesl vzápětí ten původně vousatý muž. Na seznámení budeme mít ještě určitě dost času. Ty víš, že jídlo je nachystané a stůl pod besídkou taky. A Zítra to tu koukejte uklidit! Víte jaký jsem pedant!" A moc mile se na oba usmál.
    Když později po skvělé večeři seděli nad skleničkou vína po hvězdnou letní oblohou, dotýkali se jeden druhého, něžně a ostýchavě, říkala si, že jí nikdy tak skvěle nebylo