Miluji nákupy

     Škoda, že už minula doba "služebníčků" a "Pěkně-vítám" nebo "Pěkně-děkuji-pane". Doba, kdy obchodníkům záleželo na zákazníkovi a slušné pověsti. Nevolám po třicátých letech minulého století. Nejsem blázen. Tenkrát zuřila krize a tak málokdo chodil v elegantních oblecích šitých na míru. Hedvábná kravata byla vzácnost a dědila se po generacích podobně jako zlaté šperky. A co je hlavní, po těch letech třicátých přišla čtyřicátá a po životě v nich rozhodně netoužím. I když přiznám se, i sebezničující myšlenky, jaké lze válce snadno naplnit se v mé mysli vynořily. Ale nepředbíhejme...

    Mám dyslektické a dysgrafické sklony. Často díky tomu přemýšlím, proč zrovna já musím mít takového koníčka, který mě nutí slova spojovat do větných celků a cosi  tím vyjadřovat. S oblibou přehazuji ve slově písmena a nikdy to nenajdu (s výjimkou obrazovky počítače, když se mi text podtrhne červenou vlnovkou). Proto už mlsně nějaký měsíc pokukuji po "poznámkovém bloku třetího tisíciletí", tedy tabletu s hardwarovou klávesnicí. Jelikož jsem poměrně zaměstnaný člověk, který navíc vše dělá pro blaho rodiny (nebo si to alespoň namlouvá), šetřil jsem si s přebytků korunku ke korunce a toužil. Poprvé odmítl finanční injekci odmanželky. (Jsem přece hrdý chlap a dokážu to sám... a taky, kouzlo a poezie je i v těšení. Bez toho to není ono...). Podruhé jsem se ale už drobné výpomoci nezdráhal. Musím ještě říct, že vybráno jsem měl už dlouho a chodil si toho svého krasavce okukovat.

     Jenže dva dny před chystaným nákupem jsme dostali do schránky leták. Jedna"celo unijní" obchodní síť v něm nabízí cosi podobného, ale o 350 kč levnějšího. Protože internet je dnes zdrojem veškerého poznání i vědění, tak už listuji a snažím se najít reference. Není to těžké. Navíc mě uklidňuje, že žádná není vysloveně záporná. Tedy pokud mám napsat opravdu ta žádná není ani vysloveně kladná a indícií k varování stálo na fóru víc než dost... Ale chtějte aby se choval rozumně po člověku, který si tvrdě našetřil když se mu zdá, že může ušetřit. Říkal jsem si, že na poznámkový blok bude dobré cokoliv, kam bude možné nainstalovat textový procesor.

     Moje zlatá manželka si tedy přivstala a vyrazila do obchodu, aby tam byla se začátkem pracovní doby. (Znáte ty proklamované reklamní akce... Před rozvášněný dav se postaví prodavač a sdělí holou skutečnost "Dostali jsme jeden kus")! A taky že ano. Nedostali sice jeden kus, ale šest, přes to se na ní (potažmo na mě) nedostalo. Naštěstí byla v té části fronty, kde vybrali telefonní čísla a zálohu s příslibem "do dvou dnů dovezeme". Můj svět se zhroutil do deprese větší než poznaná část vesmíru. Tolik jsem ten den chvátal z práce a těšil se, jak budu už v podvečer psát. Zaplňovat místo v paměti svými šílenými a nijak použitelnými litaniemi. A nic! Mrskal jsem se lítostí nad tím, že nemohu sdělit vůbc nic světu. Jako by doma nebyl notebook, druhý 10" tablet anebo blok a propiska. Jako-by svět po mých textech prahnul a toužil...  

      V depresích a nedočkasvosti minuly ony dva kritické dny. Náhoda či osud tomu chtěla, že onen velký den vyšel právě na pátek. Ano, měl jsem zrovna hodně práce. Má dílna praskala ve švech. Ale jistě mezi prací stihnu něco nainstalovat, připravit, napsat.

     Domů ten den letím na kole jako Jan Tleskač. Krabičku  pokladem rozbaluji hned u kávy. A v dílně, jakmile mé CNC přede zakázkami, zkouším tablet pustit.  Ne že bych byl přímo zklamaný, ale popravdě, čekal jsem něco víc. Ne že by postavička robota s tlukoucím srdcem nebyla dobře výtvarně ovedená, ale po sedmi minutách mě začínala trošku nudit... Uklidňoval jsem ale tím, že takové zařízení se skoro nevypíná. Proč by mě mělo vyvést z míry, že trošku déle startuje?  

      Základní plocha je složená s podivně propitých ploch fialové, žluté zelené. Evokuje to ve mě psychadelické období kapely Pink Floyd. Hudební zážitek by asi sledování podivně se proplétajících a konturově nejasných barev umocnilo. Ale tady nemůžu najít ani ikony. Jsem nervózní a podrážděný ze všech těch barev. A tak je tapeta to první co měním.  Najdu tlačítko přepnutí do menu. Okolí se zabarví modře a to je na dlouhou dobu vše, co se děje. Nečerkal jsem za 1700,-kč zázraky, a bylo mi výc než jasné, že to asi nemůže být žádný divoch. Jasně. Cenová hladina s "Galaxy " je neporovnatelná a tedy určitě i ta kvalitativní. Ale po pár minutách nastavování a instalací začínám být docela spokojený. Nějak se to celé usazuje a běží uspokojivě. Pořád při přepínání menu versus základní obrazovka se jedná o tři skoky.Pořád rozlišení displeje nic moc a tak vidgety působí jako by je člověk prohlížel přes pauzák umístěný dva, tři centimetry před obrazovkou. (A nakonec odebírají tolik systémových prostředků, že je raději všechny vypínám). Ale říkám si, že pro tu základní funkci - poznámkový blok - mám vlastně daleko víc, než jsem chtěl. Člověk by neměl být nenažraný... Netuším ještě, že ta největší zkouška na mě teprve čeká. Tu ale absolvuji až za pár hodin doma. Nepředbíhejme.

     Přijíždíme k domovu kolem osmé večerní. Manželka se chystá péct koláč, a tak mám ještě čas pokračovat v instalacích a nastavování. Tedy pokračovat bez vnitřních výčitek, že se po odpracovaném dni přehrabuji v nové hračce a nevěnuji se jí...

     Stisknu tlačítko aktivace a tablet se probouzí. Asi se mu něco nelíbí, že na mě tak vrčí. Reflexivně stahuji ruce, aby mě nepokousal. Sedím v kuchyni, tak sebou manželka u uchyňské linky trhne.  Neboj miláčku, to neútočí mimozemšťani. Zírá co se děje, a nejenom ona... V dílně přes rachot gravírovací frézy nebylo nic slyšet. Tady byl až do jeho spuštění taky klid... Natvrdo vypínám a znovu startuji. Já blázen trpím šalbou a mamem že se při spuštění pouze něco špatně načetlo... Asi ne! Hvízdá pořád jako astmatik v lakovně. Zřejmě systémové hodiny uvnitř budou pouze přesýpací... Přesto mu dávám ještě jednu šanci a nainstaluji balík OfficeSuitePro a k tomu QuickSpell. Abych měl kontrolu pravopisu. Kdoví proč to vlastně všechno dělám. Ta klávesnice nezná českou diakritiku. Prolezu nastavení, fakt se snažím. Od lehkých, takřka motýlích úderů přecházím k těžším. Nemusel by se za ně stydět kovář dokončující podkovu. Sousedka zespoda na nás zvoní ptá se, jestli jsme normální, když hrajeme takhle večer na bicí. Manželka jí vysvětluje, že se jen snažím něco napsat... Pořád ale, ať tluču sebevíc, namísto "ě" na mě kouká buď "2", nebo (sice zcela čerstvý, ale i tak k ničemu) "zavináč". D+kuji, kyselé nepotřebuji. Má nálada je i tak dost kyselá. Mohly by se do mě nakládat okurky. Ve vzteku jsem si ani nevšiml, že se manželka na chvilku vytratila z kuchyně. Byla ale hned zpátky z letákem v ruce. "Mají otevřeno až do devíti a je půl deváté. Jestli si tam chceš ještě skočit...." Odtušila. Měla pravdu, nejlepší je řešit věci hned. Všecho jsem zabalil do krabičky a vyrazil.  Od bydliště mám ten krám jenom kousek.

     "Dobrý večer!" Zdravím, a dostává se mi odpovědi. Moc lidí už uvnitř není. Sem tam si někdo něco prohlíží. Rádio proti mě mete zvukové vlny a tak jich mám během okamžiku plnou náruč.

"Manželka u vás dnes koupila tento Tablet." Začínám nesměle.

"Jó, to byla ta objednávka!" Doplnila tělnatá prodavačka. Asi se snaží uvést do obrazu svého kolegu. Ulevuje se mi při představě, že když si na vše pamatují, bude to hračka. Ale jenom na chviličku. "

No a je snad nějaký problém?" Doplnil totiž skoro okamžitě ten prodavač. A slovo "problém" proneslo s takovým důrazem, abych se ani neodvážil jakýkoliv sdělovat. Neodradilo mě to.

"Když ho zapnu, ozývají se uvnitř divné zvuky. Hlavně když tomu trochu zatížím paměť. Nevím jestli to tu uslyšíte, to rádio hraje dost hlasitě..." Snažím se je navést diplomaicky ke ztlumení rádia. Nepochopí to. Prodavač vyndává tablet z krabičky.   Startuje ho a lidé na protější traně obchodu sebou podivně trhli. Jeden manželský pár působí dojmem vysloužilých průzkumníků. On profesionálně prohlíží stěny jestli nepraskají a nezačínají se bortit, zatímco její oči vylétly na strop. Zkoumá jestli nezačínají padat sádrokartony, nebo se je z horního patra nechystá někdo zasypat pískem. Několik ostatních lidí chvatně odejde. Zřejmě mají strach, že stavba louho stabilní nevydrží. Mě od chrastění a pískání zaléhají uši a chodbou už pochoduje způsobně průvod krys a potkanů. Z jejich tlamiček se dá odezírat cosi o Grónsu.

"Jak se vám to povedlo vyvolat?" Ptá se prodavač a v zápětí dodává. "Já nic zvláštního neslyším."

"Já taky ne!" Okamžitě se přidává jeho kolegyně. Nevím chvilku jak reagovat. Na takovou drzost se snad ani nedá uspokojivě reagovat... Lapám tedy po dechu jako kapr vylovený z kádě. Oni si dál notují, jak je vše v nejlepším pořádku. Naštěstí mě v tak slabé chvilce neopustila výmluvnost.

"Taky to neumí českou diakritiku!" Přidávám. "Třeba to neumím jenom nastavit." Tvářím se jako dokonalý blb, tedy takřka přirozeně... Prodavač mi asi i věří, protože se hned začíná přehrabovat v nastavení. Prodavačka se mě snaží utěšit. veselou historkou. "To můj telefon od poslední aktualizace taky umí jenom anglicky..." To je na mě už moc. Na chvilku se otáčím a všechny veselé pastelové odstíny, jež mohu na chodbě obchodního centra vidět přechází do rudé...."Sakkra to je ale váš problém! To si řešte sama! To mě absolutně nezajímá!" Když vidí,  že historka nezabírá, zatváří se jako Matka Tereza a snaží se mi pomoct. "Zkusil jste nějaká internetová fóra? Tam by se třeba nějaký návod našel..."

"Zapomeňte, že polezu hodiny po nějakých fórech. Tady jsem to koupil, tak by to asi česky mělo umět!" Vyštěkl jsem na ní. A už o trochu smířlivěji pokračuji. "Doma máme ještě 10" GoClewer.... Nevydržela to a skočila mi do řeči. "Tohle je ale úplně stejné jako ten Goclewer..." Nenechám se ale zviklat.

"No asi  to úplně stejné nebude. Tam stačilo po zapnutí zvolit fyzickou klávesnici , u ní zaškrtnout položku "Čeština" a od té doby česky umí. Tady právě takovou možnost postrádám."

"No a jak se chová  ten váš  tablet s touto klávesnicí a naopak? Neříkejte mi, že jste to nezkusil." A podívala se na mě tak, že i hovado by tak jednoduchá věc nemohla nenapadnout.

"Asi kvůli vám nebudu křížit rychlovarnou konvici z pračkou! Tahle klávesnice pro ten můj není schválené zařízení, tak proč bych to asi měl zkoušet. Když  ztratím klíče taky si je nepůjčuji od souseda a nezkouším, jestli náhodou svoje dveře neodemknu.."

"Každopádně vy jste chtěl tablet a my jsme vám ho dovezli!" Nezaváhala ani vteřinu. Tvářila se jako královna "menzy".

"No jo. Ale že neumí českou diakritiku, to jste mi neřekli! Na to jste jaksi zapomněli!" Snažím se nezůstat pozadu."

"Vy jste se neptal!" Kontrovala hned.

"Jasně že neptal! Pokládal jsem to totiž za samozřejmost! Nebo se mám přiště ptát, jestli foťák umí dělat fotky, pračka vyprat prádlo a myčka umýt nádobí? Fakt se mám ptát jestli televize umí přehrát televizní programy? Asi když si Čech v Čechách koupí takové zařízení, nečiní tak proto, aby si tam vedl zápisky v maďarštině! Chrlil jsem a nedal jí prostor ani k nádechu. "Když něco podobného koupím v Londýně, Mnichově nebo Budapešti, tak pochopím, že tam bude čeština chybět a musím počítat s tím, že hodiny a hodiny polezu po těch fórech, kde si budu muset postup i ovladač najít. Když už mi to bude stát za těch pár ušetřených stovek..."

Zase nevydržela a skočila mi do řeči. "Já myslím že i tak jste to koupil za super peníze!" Hodím na ni velice drzý pohled. Snažím se do něj nacpat všechno, co si o ní myslím, i když to může vyznít velice vulgárně...

"A já jsem zase přesvědčen, že mi za ty peníze nic moc nepředvedl. Asi budeme mít každý jiný úhel pohledu. každopádně buď mi tam nastavíte češtinu, nebo ho nechci!"

"Já vám ale peníze nevrátím!" Sdělila mi to tak mile a klidně, jako by mi chtěla říct, že jsem vyhrál luxusní dovolenou v Austrálii. Musel jsem začít v duchu počítat a částečně ovládat jsem se dokázal někde kolem číslovky 300.  

"V tom případě mi  zavolejte vedoucího!" Odpálil jsem na ní.

Podívala se na mě jako generál na zajatce. Vychutnávala si svůj triumf.  " Ten tady ale právě není!" Asi děvče počítalo s tím, že poslušně srazím podpatky i hvízdající tablet a zmizím z prodejny i jejího života, abych si někde v ústraní zoufal, až budu svoje křivdy sepisovat angckými znaky... Jenže to se holka malinko unáhlila. Prodavač se o nás již drahnou dobu nezajímal a pořád hledal tu proklatou diakritiku. Bylo tři minuty před 21 hodinou. Nevím jak se mi povedlo ovládnout, ale neméně klidným a vyrovnaným hlasem jsem jí sdělil. "Tak to řešte! Nehnu se odtud, dokud si nepromluvím s vedoucím!" A stále se na ní culím jako blbec. Zato její úsměv se kamsi vytratil. Asi odšel za mými nervy. 

Do toho se ozval prodavač.  "Fakt to nejde! Musel by  pro to stáhnout někde ovladač!" Prodavačka odběhla s telefonem schovaným v dlani.

"Už to neřešte!" Říkám mu v klidu. "Nechte to bejt!" Byla pryč jen chviličku. Když se vrátila, vysázela mi bez mrknutí oka peníze na dlaň. 

     Každopádně v sobotu ráno, hned po snídani jdu kupit ten původně vyhlídnutý. Od spuštění žádný problém. Šlape a čeština? I analfabet ji nastaví během několika sekund. Důkazem budiž tento článek, který na něm vznikl jako první. Poučení? Člověk by neměl chtít za každou cenu ušetřit...