autonehoda

     "Mám pro tebe překvapení, miláčku!" Pronesl. Eva sotva zvedla oči od časopisu, barevného a lesklého. Jeho stránky byly jako poskládané z barevných zrcátek.

     "Anoooo?" Natáhla jakoby nevěřícně.  "Ano!" Klapl schválně suše a krátce. Chtěl, aby to znělo jako, by třeskl výstřel. Chtěl aby to znělo jako kontrast.

"A je to opravdu nutné?" Myslím to překvapení! Já si chtěla udělat takové odpočinkové a totálně proválené odpoledne. Prostě se věnovat všem slepičím zábavám, na které po většině roku nemám čas!"

A hlavně si vybírat z ostatních kohoutů, co jich na světě je! Přebírat si je a zkoušet! Pomyslel si. Ale nahlas řekl jenom. "V neděli máme přece výročí, tak jsem si dovolil připravit ti dárek. V předstihu! Nemůžu za to, že to vyšlo zrovnana neděli a kdybychpo tobě chtěl, aby sis vzala dva dny dovolený, asi už by to nebylo překvapení! Rád bych, aby sis teď zabalila věci na celý víkend a my odjeli. To je ten dárek!" Podívala se na něj velice podezíravě. Asi to přehnal, protoře celých dvacet let vedli spolu svou válku. O tom, že spolu stráví čtrnáct dní, týden někde... V Karibiku (nejraději) nebo na Havaji či Novém Zélandu. Nebo lespoň v Chorvatsku, Bulharsku, nebo (už trošku východisko z nouze) v Budapešťských lázních - - anebo (úplná nouze) Krkonoše, Šumava, Jeseníky. Prostě aby se dokázali sebrat a odjet kamkoliv, mimo svůj domov. Nechat tu všechno, starosti, problémy, práci a mít těch několik dní jenom sami pro sebe.  A na druhé straně, ON pecivál, který dokázal cestovat maximálně na chalupu zděděnou po rodičích. Tu mimochodem za všechna ta léta dřiny, za to, cí jí vzala energie, Eva pěkně dlouho nenáviděla. Jenže Roman byl skutečně pecivál. Nedovedl si představit ani deset hodin strávených mimo své rodné město. Stačilo mu k životu pracovat nebo se válet v knihách. Četl všechno, i cestopisy. Četl o Afrických národech, o nezkrotných vrcholcích Himalájích,  četl o historii Egypta či Číny. Stačil mu text a nikdy nezatoužil se tam podívat. Kdysi jí to docela imponovalo, protože od ní nikdy neutíkal, tak jako to dělali kluci kamarádek. Ti potřebovali trampovat, sjíždět divoké řeky nebo skákat padákem. Šplhat po skalách či zmrzlých vodopádech. Jejich přítelkyně zatím seděli doma jako kvočny a čekali, jestli si na ně vzpomenou a věnují jim taky kousek času.      

       Jenže po několika společných letech Eva zjistila, že Roman vlastně není ani trochu jiný. Byl jenom líný na to, aby cestoval. Byl to líný samotář. Listovat stránkami knížek byla jediná námaha, kterou chtěl pro svůj život vynaložit. Věřila mu, že ji má rád, ale mohlo jí to stačit? Mohlo to pohledné, ale stárnoucí ženské, z víc jak čtyřmi a půl křížky stačit? Ano, znervóznelo, ji co povídal. Před pár lety, nebo možná i měsíci by byla ráda, ale teď? Odmítnout ho nemohla, ale to neznamenalo, že by to nekomplikovalo situaci. Předpokládala, že on bude jako obyčejně naložený na chalupě ve svých knihách a o ní se nebude zajímat. Až do neděle, kdy jako každoročně (když už je to výročí) udělá něco dobrého k obědu. Po obědě si dá ona celou skleničku, on jenom pár kapek vína, protože za pár hodin budou muset jet domů. Jak jí jen mohl okouzlit právě takový suchar bez fantazie? Dvacet pět let toužila, aby dokázal udělat něco, čím by vybočil z  toho odporného, ale velmi hýčkaného a leštěného stereotypu.  A když už k tomu po letech konečně dojde, pokazí jí to plány...

"A myslíš si, že je to dobrý nápad?" Ptala se, a v obličeji se jí nezračilo štěstí, ale obavy. Romanovi to samozřejmě nemohlo ujít a vlastně se mu to v hloubi duše líbilo o to víc. Tak jenom přikývl a potom tichým hlasem s jasně slyšitelnou hladinou rezignace řekl. "Nevíš co chceš! Chtěl jsem ti jenom udělat radost. Myslel jsem si, že budeš šťastná a že si to zasloužíš. Ale stálo to dost a zrušit se to nedá. Buď do osmi večer přijedeme nebo ne! Peníze už nám nikdo nevrátí. Můžu tak maximálně zavolat, že se doma něco stalo a přijedeme až ráno."

Co jiného zbývalo než ustoupit? Došlo jí, že bude daleko jednodušší s Romanem odjet... A určitě někde najde chvilku, aby zavolala, nebo napsala zprávu Alešovi, o svých rodinných komplikacích. Pochopí to! Proboha, určitě jí pochopí! Ostatně jako vždycky.

"A co si mám vzít sebou?" Zeptala se, aby viděl, že má dobrou vůli a nechce vyhledávat spory.

"Sem si myslel, že víš co si tak sebou bere člověk na víkend!" Romanovi zůstal jedovatě ironický tón. "Asi snad něco na sebe a něco na spaní. Snad ti nemusím vypočítávat prádlo a hygienický potřeby!"

"Hele nevím kam jedu, tudíž ani co tam budu potřebovat. Myslela jsem to obecně! Jestli pojedu do hor, oželím velkou veřerní. Pokud jsi naplánoval víkend ve Víděňský opeře tak asi budou tepláky zbytečný... Chtěla jsem jenom ušetřit čas a místo!" Odsekla nakvašeně, ale rezignovaně. Napadlo jí, že nejlepší bude neutrální postoj a přijmutí všech těch dost dětinských nápadů. jen si nemohla dovolit dát okatě najevo jak jí rozčiluje hra na dobrodružství s víkendovým tajemstvím...

"Klidně si vezmi všechno. Auto to uveze." A odešel, asi balit svoje věci.

     Motor vrněl jako rozmazlené kotě. Mezitím se venku setmělo. Byl prosinec a to se stmívá brzy.

"Je to ještě daleko?" Zeptala se už docela uvolněně Eva. Jako by se snad skutečně těšila.

"Jak se to vezme." Odpověděl rádoby filozoficky. Usmál se trochu a to ji dost uklidnilo. Popravdě se jí jeho paličatost a zaujatost ani trochu nelíbila. Od začátku si byla jistá, že tu ani trošku nejde o její splněné přání. Spíš plnil něco sám sobě. A poprvé za celý ten 3/4 rok co se stýkala s Alešem, (tak nádherně a kouzelně), se začala bát, jestli Roman něco netuší. Ale byla přece tolik opatrná. Alespoň si to myslela. Tak se alespoň uklidňovala tvrzením, že on přece nepatří mezi násilníky. "Je moc líný na to aby mi vrazil facku" Ale mohla si tím být tak jistá? Nikdy nebyla svatá a občasný románek si dopřála, jinak by s ním vydržet nedokázala. Díky tomu byl přece život alespoň trochu snesitelnější, když už nebyl nádherný. Ale vždycky byla dost chytá i opatrná a byla si tím jista i teď. Jen musela přiznat, že ji Roman hodně překvapil. Choval se jinak, ale asi když se chlap po čtyřicítce nemění, není normální.

     Za chvilku usnula. Hlava jí padla na stranu, mezi sloupek dveří potažený měkkým plastem a opěrku hlavy. Klidně oddechovala. Roman jí moc nesledoval. Bál se náledí. Silnice tu nebyla ani rovná, ani příliš široká. Spočítal si (a pořád byl celkem slušný technik) že potřebuje rychlost alespoň 130 km/hod, aby byl náraz dost silný. Dalo dost práce odpojit pyropatrony ve všech erbecích, takže i to mělo napomoct celému projektu. Ale stačil blbej kousek ledu, aby někde na posledních metrech dostal smyk a netrefil tu kamenou podezdívku můstku čelně. Z jeho výpočtů jasně vyplývalo, že se musí trefit čelně! Volant tedy svíral dost křečovitě a to rozhodně nebylo nejlepší.

     Napálit to právě do toho můstku mu přišlo víc než symbolické. U něj se přeci před těmi 23 lety potkali. Stačil jenom rok a byli svoji. Proč to celé právě tady neukončit? Zapíchnout tu ten malý, zlatý, blyštící se křížek, který Eva tak ráda nosila na krku. "Ode mě ho rozhodně nedostala!"

     Necítil žádnou bolest. Jenom osvobození. Obrovské osvobození. Jako by mu ten náraz katapultoval duši z těla na oběžnou dráhu nadzvukovou rychlostí. Zářil a euforie z něj vytékala jako voda z řeky při povodni. Nejdřív pomalu se do těch příjemně svobodných pocitů začalo něco vkrádat. Pocit hladu. Ten byl první. Potom mihotavé světlo a hlavně smrad z kouře. Od toho by měl být přece v podobě duše dávno osvobozen, ne? Nad to měl být povznesen!

"Co se stalo?" Ozvalo se vedle něj Ale znělo to huhlavě jako by někdo mluvil přes starý, prasklý hrnec, nebo přes tlustou zeď. Slyšel spíš "cho fe ftacho" ale rozuměl tomu. Jen se ještě stále nemohl zorientovat. Spáleniny přibývalo a pálily ho oči. I když to by ke všem ostatním bolestem, jež začínal cítit, bylo asi to nejmenší.

"My jsme bourali? Měli jsme nehodu? Si živej? Stalo se ti něco? (My chme chourali? ..................Chi chivej"?)

Měl moc práce s tím, aby se alespoň trošku dostal do reality.  Těch příliš otázek vedle sebe ho rozptylovalo. Oči viděly převážně barevné fleky. Uši slyšely, i když taky ne bez zkreslení a to bylo všechno. Neuvědomoval si svoje končetiny, nic. Jako by existovala jenom hlava. A bolest, která se pomalu a poznenáhlu vracela.

"TAK SI ŽIVEJ NEBO NE! CO SE STALO!" Slyšel vedle sebe znovu a naléhavě a už i překvapivě čistě. Jako by ten prasklý reproduktor v jeho hlavě někdo slepil.  "Á... Bep... Besme!" Vyšlo z něj. Tomu nemohl rozumět ani Bůh, ani Satan, pokud někdo z nich existoval. "Promib" Ale Eva asi rozuměla. Roztřásla ho zimnice a potom omdlel.

     Nevěděl jak dlouho byl bez sebe. Neměl to podle čeho odhadnout. Zřejmě to byla jenom chvilička. Dál a  intenzivně byla cítit spálenina. Byla mu strašná zima. Bezvědomí ho sice trochu dalo dohromady. Už přesně věděl, co se stalo... "Do prdele zase jsem to jako všechno v šivotě posral! Zase se mi to nepodařilo dotáhnout!"

     "Co je ti a jak se cítíš?" Zeptal se, ale dlouho mu nikdo neodpovídal. Začal se bát. Eva buď omdlela nebo umřela. Ta druhá varianta myšlenky se mu zdála obzvlášť děsivá. Ano, chtěl smrt, ale společnou a pro oba.

"Kde jsme?" Zeptala se po chvíli, která Romanovi přišla jako věčnost.

"V autě!" Odpověděl suše. "Nebo alespoň v tom, co z něj zbylo!"

"Hergot to vím! Myslím kde je to auto! Kde jsme napasovaný!" Koukala stejně jako on do zmuchlaných plechů a několika pečlivě opracovaných kamenů podezdívky mostu. Ještě jí asi nedošlo, že visí jako netopýři hlavou dolů. "Proč jen jsem chtěl zrovna tohle masivní a velké auto! Takovou krávu! Kdybych si koupil normální auto byli bychom už konečně mrtví, s orgány tak promíchanými, že by je ani patolog spolehlivě neoddělil.""

"No tak co je s tebou!" Vytrhl ho hlas z vlastních myšlenek.

"To bys neuhodla. Napasovali jsme to do  toho mostu..."

"Chceš říct do našeho mostu?!" Přerušila ho a ve výrazu "našeho mostu" slyšel vlastně "našeho posvátného mostu".

"Jak jsme se sem proboha dostali? Právě sem! Tvrdil si, že tohle auto je sněhu a ledu jako doma! Že je bezpečný!"

"Chtěl jsem nás zabít." Ticho. To strašné ticho. Slyšel snad jenom praskání plamenů, nebo to byla jenom fantazie?

"Ty jeden sobeckej hajzle! Proč?" Ani se jí nedivil, že jí jeho konstatování rozčílilo. I jeho často pravda rozčilovala. Pravda byl ten nejbolavější element, který spolehlivě dokázal rozčílit k nepříčetnosti. Tak proč po ní tak často toužil a chtěl ji znát? Nebylo snad líp všem těm hlupákům, kteří si vystačili ze lží? Úplně obyčejnou lží?

"Všechno vím! O tobě a Alešovi! Nepřežil bych, kdybych měl zůstat sám! Kdydys mě opustila!"

"To já myslím bych si bez tebe dokázala žít o moc líp! Sobče! Proč jsi nechtěl zabít jenom sebe!?"

"Protože jsi mě zklamala! Prostě jsem to chtěl skončit a napadla mě symbolika, že nejlepší to bude právě tady! A asi to i vyjde. Nemůžu se pohnout a ke všemu hoříme. Explodujeme nebo e udusíme!" Předal jí svou vizi."Už aby to bylo! Je mi strašná zzzimmmma." Zajektala vedle něj. "Myslíš že by nás tu mohl někdo najít?"  Ušklíbl se, i když nevěděl, jestli ten úšklebek může vidět.

"To si myslím nehrozí! Je tu docela mrtvo i v létě! Kdo by se sem trmácel teď v zimě?" Zhodnotil situaci a přišlo mu strašně líto, že to asi skončí takhle. V jeho představách byla smrt něco velikého. Měli se rozflákat v obrovské rychlosti o masivní kamennou podezdívku a ne se tu pomalu grilovat... Chtěl aby na něj známí a příbuzní vzpomínali jako na hrdinu, který dokázal vyřešit svoje věci. Okamžitě a bleskově... Jenže teď byl chudák co to všechno zpackal. Nekonečně dlouho se týral a dusil a co horšího, stejné povyražení připravil i svojí ženě. To všechno jenom pro to, že nemohla vydržet jeho šílenství a našla si milence!

 "Jak jsi na tom ty? Můžeš se hýbat? Ruce zkus ruce!" Snažil se mluvit klidně, ale ovládala ho hysterie. Hlavně když se Eva zase dlouho neozývala.

"Ne! Vlastně, spíš jsem to ještě nezkusila!"

"Měla bys to vyzkoušet! A asi rychle!" Nevěděl jistě, jestli se na něj opravdu podívala, ale zdálo se mu, že cítil její pronikavý pohled. Jení spalující pohled. "JDE NÁM TOTIŽ O ČAS! Možná bude dobrá každá vteřina!" Teď opravdu zřetelně cítil, že umírání  by byla hloupost.

"A nechtěl jsi nás náhodou zabít? No tak se na to koukni jako by se ti to povedlo!" Její hlas nezněl pokorně ani poníženě. Neklepala se strachy. Eva to brala jako fakt. Přijímala to jako vítěz a jeho odsoudila do pozice poraženého. Poraženého, co podváděl a byl diskvalifikován.

"Chceš snad bejt udušená s grilovaným zadkem? Slepice udušená do měkka s grilovaným stehýnkem!" Roman se snažil aby to znělo opravdu hodně výsměšně, jenže se mu to nedařilo. Strach mu třásl hlasem a vynechával či přeloaďoval některé tóny na hlasivkách, jako ve varhanech s poškozenými píšťalami. Jistota strachu byla neoblomně stejná, jako stát proti skále, křičet a být si jist ozvěnou. Slyšel nějaké šmátrání.

"Mám zaklíněný nohy a jednu ruku pod zadkem. Asi bych jí nevyndala ani kdyby se auto obrátilo zpátky na kola. Měl jsi vůbec někde zaplacený nějaký hotel?"

Lhaní už nebylo na nic, tak zkusil zavrtět hlavou. Pro jistotu ještě dodal. "Ne! Už mělo být dávno po nás!"

"Jsi nejenom  sobec, ale i lakomec!"

Nekomentoval to. Jen se zeptal. "Co ta jedna ruka? Můžeš jí zvednout až k závěru bezpečnostních pásů?

"Můžu, ale bude to k ničemu. Jestli nás zachrání a já přijdu o svoje krásný lýtka, nebo budou znetvořený, zabiju tě! Byla jsem zdravá holka než jsem si k tobě do auta sedla a chci takovou i zůstat!"

"Můžeš zkusit rozepnout můj pás?"

"Seru na tebe!" Ulevila si jadrně.

"Jestli si chceš hrát na uraženou..."

"Ne! Nehraju uraženou! JEN NA TEBE SERU! Myslíš si, že jsem tak blbá, abych tě odepla a ty ses odplazil pryč? Necháš mě  tady!"

Dotklo se ho to. "Znáš mě víc než dvacet let! Měla bys mi trochu víc věřit!"

"Myslela jsem si, že tě znám. Ale po všem, co jsi pro mě dneska udělal mám fakt důvod ti nevěřit!"

To přece nemohla myslet vážně.

"Ale teď chci žít! Chci abychom oba žili!"

"Najednou!" Ale v jejím hlase nebyla zloba. Asi si taky uvědomovala, že se na něj musí spolehnout.  Nemá jinou šanci a i TAHLE JE MIZIVÁ! "Jenže když ti rozepnu pás, spadneš na hlavu!"

"Myslím si, že horší to být rozhodně nemůže." Zase bylo chvíli ticho. "Co děláš?"

"Snažím se najít ten popruh! Je to hodně těžký!" Roman nevěděl, jak moc je úspěšná. Stále nic necítil. Sám nevěděl, jestli taky není zaklíněný. "Co tak zkusit mobil! Nemáš někde v dosahu mobil?"

Odpověděla okamžitě. "Zrovna na tu volnou levačku ne! Mám  ho v pravý kapse a asi i kdybych na ní nějakým zázrakem dosáhla, vede mi přes ní druhá ruka a tu mám pod sebou tak zkroucenou, že s ní nepohnu. A co tvůj mobil!"

"Na ten zapomeň! Mám ho za páskem, ale zrovna vlevo! Tam nedosáhneš ani kdybys byla chobotnice a měla třímetrový chapadla!" Možná, jestli vypadnu ven, tak potom se povede abych se doplazil pod tebe. Potom možná dosáhneš." Rána do hlavy byla opravdu nečekaná. Zaklel. Nahlas a pořádně sprostě.

"Promiň, ale já si nebyla jistá, jestli je to ta spona. Vlastně byla náhoda, že se mi povedlo o zapínání zavadit." Roman jí poslouchal zatímco nemohl popadnout dech. Byl opravdu velice nepřirozeně zkroucený, protože nohy mu zůstaly kdesi pod palubní deskou.

"Kurva!"

"Co se stalo?" Ptala se. I když viděla, že asi plán nevychází tak úplně podle představy.

"Mám taky zaklíněný nohy. Stejně jako ty!"

"Tos nevěděl hergot dřív?! Takový dřiny a k ničemu!"

"Nemohl jsem to vědět dřív miláčku, když nic ze svýho těla necítím. Necítím ani ruce, ani nohy, ani tělo! Jediný co mi funguje jsou uši, oči a huba!" Odsek lí. Naštěstí se maličko převrátil  tak se mohl konečně volně nadechnout.  Nebo se mu zdálo, že může úplně volně dýchat. Proti tomu kozelci před chvilkou to byla nesmírná úleva.

"Když říkám, že neovládám nic, tak ani krk ne! Jak jsem dopadl, nějak se mi zkroutila hlava a já musím čumět do svýho rozkroku. Předtím jsem toho viděl o dost víc.!

"Jo to chápu. To už vím dlouhou dobu, že ve tvým rozkroku není nic k vidění. Nebo skoro nic!" Možná se jí právě tohle líbilo. Ponižovat ho v bezvýchodné situaci a posilovat tak pocit jeho stravhu.

"Asi byla blbost povolovat ti ten pás. Jestli máš něco s páteří, může tě to vystřelit až na onen svět." A jako by toho konstatování nebylo málo, hned jízlivě pokračovala. "Ale to je ten lepší případ. Stalo by se ti jenom to, o co ti od začátku šlo. Taky můžeš trvale ochrnout. Když si skřípneš míchu, může se s z tebe stát uslintanej blbeček, kterej se za pár let usilovnýho tréningu naučí ovládat palec... A budu to já, kdo se o tebe bude starat! MÁŠ SE NA CO TĚŠIT!"

"Ale to jenom za předpokladu,  se někomu z nás povede zavolat pomoc. Jinak je to vyřešené ad definitivum!" Naštvala ho tak, že málem zapomněl na strach. Ale ne na dlouho. Ženský vás dokážou zraňovat a nejhorší na tom je, že budou mít pravdu. Vždycky ve všem mají pravdu!

 "Musíš se dostat tělem blíž ke mě! Musíš to zkusit!"

"To se snadno řekne ale hůř dělá. Nebo myslíš že by mi mohl pomoct ostrý pohled? Nemumím se odpichovat očima! ZATÍM!"

"Dobrá! Měla bych nápad, ale možná tě tím zabiju! Riskneme to?" Ptala se, ale v otázce nebyla slyšet opatrnost ani strach. Nebála se ani o sebe, tím míň o něj. "Zkusím tě popotáhnout, abych na ten mobil dosáhla! Nevím jestli je to možný. Nevím fakt v jakým stavu je tvoje páteř a nevím v jakým úhlu je tvoje hlava! Já tě rozhodně svojí jednou rukou nenadzvednu, tak bude zázrak, jestli se mi podaří s tebou nějak smýknout! Možná ti tím fakt zlomím vaz!"

Skvělý vyhlídky. Napadlo ho. Zabit manželkou po tom co se jí sanžil zabít! "Dělej co chceš! Já nás do toho blázince dostal! Měl bych nás dostat i pryč, ať to stojí co to stojí!" Odvážně to vůbec neznělo. Proč ženský dokážou být tak silný? Proč dokážou vypadat silně, i když jim játra z těla trhá divoký vlk? Proč dokážou i v takových chvílích vypadat krásně? Proč chlap se dokáže akorát tak zhroutit a omdlít? Natahoval slova. Roztřesený hlas rozhodně nemohl podtrhnout vyslovené. Spíš to znělo jako "dělej si co chceš, stejně se nemůžu bránit. Když mi budeš chtít dát facku, budu si tu viset připravený, odevzdaný!" Co následovalo, bylo tisíckrát horší než facka. Jestliže před chvilkou necítil nic, teď tedy rozhodně věděl, že tělo má, ač ho není schopen k ničemu rozumnému použít.

"No! Když můžeš tak sprostě nadávat, asi jsi to přežil! Jenže to není o moc lepší! Potřebovala bych ti uvolnit alespoň jednu nohu, abych tě mohla natočit. Potom bych se snad dostala na ten tvůj pásek...""

"Hmm! Jestli máš nůž, můžeš mi jí uříznout!" Ta ironie d něj byla víc než příkladná.

"Škoda! Nůž u sebe nemám! Ale co kdybych zkusila vší silou zarvat za tvojí nohavici?" Obrátil oči v sloup a tak zahlédl strop vozu se spoustou drobných střepů. Škoda že nemohl natáhnout ruku a nahrnout si plnou hrst něch ostrých střípků do úst a polknout. Škoda, že pod ním neležela louže roztaveného olova, aby si srknul.

"Jsem zraněnej! Asi dost vážně, když nemůžu s ničím hejbat a když cítím jenom nelidskou bolest! a rád bych, aby se tak ke mě přistupovalo!"

"No tak si lešti to svoje bebíčko a budeš mrtvej!" Odsekla. Její ruka se ztratila. Stáhla se jako kobra, která zjistila, že on pro ní není žádná pořádná kořist! Jako kobra, která právě zjistila, že těch sto kilo chutnýho šťavnatýho masa se proměnilo ve sto kilo výkalů. Hnusných a smradlavých. Přitom bolest z prvního pokusu už skoro odezněla. 

"Co se děje? Ztratila jsi snad kuráž?" Ozval se proto.

"Já ne! Já myslela že ty!"

"Jó na chvilku! Počůral jsem se totiž bolestí! Když se nedostaneš k tomu telefonu, tak mi zmrzne přirození dřív než chcípnu. A to mě dost deprimuje. Umírat se zmrzlou předkožkou!" Zasmála se. I jeho to trochu uvolnilo

"Beru to jako pokyn k pokusu číslo dva!" Aniž mu dala jakoukoliv šanci vyrovnat se, připravit, ucítil něco šíleného. Řval opravdu hlasitě. Moc hlasitě i na vlastní bubínky. Řval a nestyděl se za ten křik.

"Myslím, že se něco stalo. Buď povolila nohavice, nebo noha!" Konstatovala. Ucítil její ruku, jak mu šátrá za opaskem. "Buď rád, že tě to bolí. Myslím, že kdyby byla mícha přerušená, nervový systém trvale poškozený, nebolelo by to." Uklidňovala ho. Jí se to kecalo.

     "Dovolali jste se na tísňovou linku!Zodpovězte prosím co nejpřesněji několik jednoduchých dotazů, které pomohou rychle a efektivně vaši situaci řešit. Ve vlastním zájmu odpovídejte přesně a pravdivě!"

     "jak jste na tom?" Ozvalo se za chvilku. "Haló! Slyšíte mě? Jak jste na tom! Kolik vás je uvnitř? Můžete nějak spolupracovat!"

"Jsme tu jen dva, ale na spolupráci zapomeňte. Oba jsme pěkně fest zaklíněni! Máme nohy namčkaný pod palubní deskou a navíc já se nemůžu ani pohnout!"

"Jak jste na tom! Co myslíte! Múžete nějak spolupracovat?" Ozvalo se znovu.

"Já asi o trochu hůř než moje žena. Nemůžu se pohnout!" Opakoval. "Manželce se povedlo odepnout můj pás, takže jsem spadl na hlavu. Ale byla to jediná šance, jak se dostat k mýmu telefonu a zavolat vás! Odcitoval Roman a Eva se ani jednou neozvala. Buď omdlela, nebo necítila potřebu se k tomu jakkoli vyjadřovat.

"Dobrá! Poslouchejte mě! Jeden z našich lidí se pokusí rostříhat vrak a uvolnit vás. Bude na to potřebovat těžký hydraulický nůžky, tak vás prosím o jediné. OBA! Kdyby vás to bolelo, okamžitě nám to řekněte, nebo začněte alespoň křičet!" Ne že by z toho Roman zrovna šílel nadšením, ale napadlo ho, že to bude asi jediné řešení, když se chtějí dotat ven. Najednou se mu chtělo žít. Tak strašně moc žít! Snad i doufal, že by se Eva mohla vykašlat na Aleše. Vždycky se dá začít znovu. Když je chuť? Dneska se oba znovu narodili a narozeniny jsou o moc víc, než seznámení.

"Ode dneška jsme spíš dvojčata, než partneři! A víš co se mi na tom líbí nejvíc? Že jsme se stali dvojčaty na místě seznámení." Zkusil říct Evě, ale ta se neozvala. Asi se soustředila na to, aby dobře vnímala svoje tělo.

     Konečně venku! Po desítkých minut si užíval pocitu jakéhož takéhož pohodlí. Ležel na nosítkách zabalený do dek. Cítil se tak svobodně a volně, jako by právě opustil dělohu. Jasko by vrak auta byla břišní dutina. Byl šťastný, ře už ho odstřihli od pupeční šňůry, že všechna pouta byla přerušena. Pokusil se trochu rozhlídout kolem sebe. Šlo to těžko, ale šlo to. Trochu ho mátlo, že nikde nevidí druhá nosítka.

"Kde je moje žena! Jak je na tom? Už je venku?!" Ptal se, ale přiskočila k němu tmavovláska v záchranářské vestě, Jejíž křiklavé barvy mu byly docela příjemné. Uklidňovaly ho svou vyzývavostí.

"Potřebujete hlavně klid. Na všechno bude dost času, teď by jste si měl hlavně odpočinout!" Řekla mu klidně, ale razantně. Měla asi strach, aby se dál nevyptával. Napíchla mu připravenou infuzi. Sledoval chvilku plastový pytlík plný kapaliny, potom usnul.

     Když se vzbudil, ležel na posteli. Byl v nemocnici. Netrvalo mu dlouho, aby si uvědomil, co všechno se odehrálo a proč tu je.  "Kde je Eva?" Vyrazil ze sebe a cítil, že ho vlastně nic moc nebolí. No jo. Chemie, ta umí zázraky! "Znáte přece Evu! Mojí ženu! Museli nás přivézt současně!" Pokračoval.

"Počkejte! Dojdu pro lékaře!" Špitla sestřička. Jako by ho snad ani neposlouchala... Jako by si mohl dovolit nepočkat tu... "Pokud se cítíte dost silný, dojdu pro něj." Přikývl. Po tom co prožil se cítil silný na cokoliv.

     "vaše žena zemřela hned po nárazu. Měla skoro amputovanou spodní část těla, těsně nad pánví. Kapota vystřelila dovnitř tak nešťastně, jako by byla pod gilotinou. Měl jste veké štěstí, že na vaší straně náraz zachytil volant. Plech vás trochu skřípnul, ale vážněji neublížil. Máte sice roztrženou nohu, ale to jste si nejspíš udělal sám, když jste si nedočkavě rozepnul bezpečnostní pás. Měl jste počkat!" Ten doktor se musel zbláznit. Vždyť s ním Eva celou dobu mluvila a to ona mu rozepnula ten pás! A dokonce škubla i tou nohou, aby ho jedinou svojí volnou rukou mohla posunout tak blízko k sobě, že se jí podařilo vyndat jeho telefon. Řekl to lékaři. Ten se sice neusmíval, ale jinak se tvářil velice neústupně. Určitě na tom co právě řekl nehodlal nic měnit.

"Byla prokazatelně mrtvá hned! Měla přeseknuté hlavní tepny takže vykrvácela okamřitě. Rozdrcené měkké orgány a zpřetrhaná střeva.  Neměla prostě šanci přežít!"

"A kdo podle vás zavolal pomoc! Nebýt přece jí!"

"Na dispečinku potvrdili mužský hlas! Bylo štěstí, že telefon zůstal zapnutý a povedlo se zaměřit ho. Dozvíte se víc, ale až vám bude líp. Zdraví především!"