AŤ ŽIJE REALITY SHOW

     Robert se opíral o zábradlí na vyhlídkové terase. Kouřil jednu cigaretu za druhou navzdory výrazné ceduli "ZÁKAZ KOUŘENÍ". Od pleše se mu odrážely paprsky slunce. Vůně levného deodorantu se míchala s pachem naftalínu, přetvářela se do nepříjemného odéru, který chutnal asi jako dort v rybí restauraci. Puky kalhot, nažehlené ještě kdysi v továrně na levnou konfekci řezaly prostor, i když díky objemným stehnům byly nohavice pěkně napjaté a pravděpodobně jen zázrak umožnil, aby se do toho letitého obleku ještě vešel.

      Potil se a kapky potu se propojovaly v potůčky, aby ho pálily ve šrámech po příliš rychlém oholení. Den se mu rozsekal do sekvencíjako špatně sestříhaný horor. I když to bylo téměř před hodinou, měl stále před očima skvostně bílé zuby pracovnice cestovní kanceláře, která mu neustíle opakovalal, že jeho voucher je neplatný. Neopoměla dodat, jak moc je jí to líto. Proč se tedy tomu tak smála? Mile a profesně? Měla s ním přece řešit problém a ne dělat reklamu své zubní pastě. Ale ona jen trpělivě a stále dokola opakovala, že muselo dojít k nějaké chybě, za kterou nemůže ani ona, ani on, ale bohužel... Jenže k čemu to bylo? Proč krčila rameny? Ještě ji nezabil, ještě ne! A v duchu skládal dík všem útokům, kterým dlouhá léta čelil od své manželky. Natolik ho zocelily, že se ovládl a prostě jí neutrhl hlavu, z gustem nenakopl jako míč na hřišti při penaltě nebo nehodil do koše na odpadky, aby pošpinil bělostně čisté, sterilně čisté, luxusní prostředí kanceláře. Všechno bylo stejně sterilně čisté, jako její drzost se kterou mu věty servírovala.

      S ledovým klidem po 213-té zkontroloval datum, čas i číslo letu, který na tabuli nebyl a ani tam být neměl. Pak svítivě rudé kartonové desky zaklapl a odkráčel směrem k ředitelství letiště. Usmál se do tvéře svojí ženy Anny, i když viděl, že se v ní schyluje k  obrovské bouři. Co se její tváře týká, byl dost dobrý meterolog na to, aby poznal kdy začnou řádit živly. Usmál se na ni i přes to, nebo právě proto? Jeho tvář nebyla příliš přívětivá a co víc, hlavně byla nekřesťansky unavená. Mohlo snad něco být ještě horší? Mohlo! Samozřejmě že mohlo! 

     V první chvíli, když uviděl kameru a srocení lidí před ní, myslel si, že se jedná jen o nějakou blbou anketu o cestování. Ale když se k němu vrhla zrzka s mikrofonem, jen co zahlédla rudé desky v jeho ruce, napadla ho spíš "skrytá kamera". Ale skutečnost byla ještě děsivější! Reality show! To, čím se ho v poslední době pokoučely televizní stanice krmit a co nenáviděl do morku kosti se stalo i jeho realitou. Ta kráva s mikrofonem se ještě veřejně přiznala, že spolupracovala na scénáři, protože ji "zajímají emoce". Nebylo nic snažšího, než ji jednu ze svých emocí předvést! Tvrdě a in natura! V tu chvíli byl přesvědčený, že jedna dobře mířená facka nemůže nic pokazit. Tahle asi pokazila. Nevšiml si, jak blízko stojí u informační cedule. To samo o sobě by nebylo tak strašné, lakovaná lepenka většinou nikomu neublíží. Jen kdyby nebyla v hliníkovém rámu a jen kdyby nebyl spoj profilů ostrý jako břitva. Její spánek se okamžitě zbarvil krví a nutno říct, že k zrzavé kštici to i docela ladilo. Odrazila se od rohu orámování jako loutka a padala na zem. Každý, překvapivě tedy i on couvl, namísto aby ji zachytil. Dopadla na tvrdou podlahu s tupým žuchnutím. Ostatní se na ni sesypali jako mravenci na cukr. Chvilku stál opodál. Zachytil sem tam nenávistný pohled někoho z těch, kdo se jí snažili poskytnout první pomoc. Anna znechuceně odešla. Zřejmě se rozhodla propít společné úspory v předraženém letištním baru. Možná byla spokojená, když viděla kolik dalších lidí ho v tuhle chváli nenávidí...    

     Suše sečetl ztráty, které vznikly jenom tím, že se kdosi pokoušel natočit jeho neštěstí. Prošel mezi lidmi a nikdo z nich se ho ani nepokusil zadržet.Jako by se ho snad báli.  Takže došel až sem, na terasu. Stál těsně u zábradlí a směšně se pokoušel zabít nikotinem. Uslyšel blížící se sirénu sanitního vozu. "Třeba ta kurva žije a má jen rozbitou hlavu!" Ale to vlastně v tu chvíli nebylo to nejdůležitější. To nejdůležitější přece je "UŽ NIKDY NEBÝT ZA BLBA!" Už nikdy! Ten pocit vyčníval nad ostatní a když cvrnkl hořícího špačka dolů, pozoroval ho, jak něžně plachtí, rozléval se v jeho těle mír. Vlasně už měl dávno letět, tak proč s tím otálet. Třeba ho po dnešním prožitém pekle čeká něco opravdu krásného, lepšího, něco zaslouženě božského. Vyhoupl se za zábradlí. Nedalo mu to skoro žádnou práci, odrazit se. Zadíval se do slunce. Naposledy se nechal oslepit jeho životodárně hřejivými paprsky.