Strach. Znáte někoho, kdo by ho nikdy neměl? Já ne. Strach může položit na lopatky i toho nejsilnějšího, nejotrlejšího a nejsebevědomějšího chlapa.
Tato emoce je většinou provázena obavami z nadcházejících situací. Vytváříme si jí ovšem sami ve svých představách. Neumíme žít totiž v přítomnosti. Tady a teď. Proč vůbec máme strach ? Vždyť se nám právě teď nic neděje. Nemáme důvod...Přesto už se sami předem ničíme představou nebo myšlenkou něčeho nepříjemného.
Strach bere člověku radost. Ne nadarmo se říká emoce - nemoce. Strach je emoce, která nás dokáže dočista převálcovat, pokud jí to ovšem dovolíme. Je to nepříjemný pocit a pokud nás ovládne, nezřídka se projeví i agresí.
Z čeho máme strach? Čeho se bojíme? Proti čemu bojujeme?
Bojíme se zubní vrtačky, máme fóbii z lidí, zvířat i věcí. Bojíme se o majetek, o své postavení. Lpíme na partnerovi, bojíme se, že nás opustí a chceme ho proto vlastnit. Bojíme se o ztrátu prestiže. Ale co je možná nejvíce alarmující je to, že máme strach i ze svých vlastních citů. Chceme brát a bojíme se dávat. Proto si kolem sebe vytváříme krunýř. Dnešní doba to přeci žádá. Být jako obrněný transportér. Ještě mě napadá slovo stud. Stydíme se projevit city.
Proč se bojíme na někoho usmát? Vždyť úsměv nás nic nestojí a může potěšit tolik lidí. Potěší každého. Nepodléhá ničemu. Není rozdíl v tom, když se na někoho usmějeme ráno, v poledne a nebo večer. Jestli prší, nebo svítí sluníčko. Úsměv prostě je. Většinu lidí možná překvapí, protože na něj nejsou zvyklí. Ale každého určitě zahřeje a přinese radost. Možná, že jedinou za celý den. A usmát se dokáže úplně každý. To jenom lhostejnost, možná strach ze ztráty důstojnosti a autority nás přinutila nasadit si železnou masku. Hrajeme roli někoho, kým ve své podstatě nejsme. Nejsme sami sebou. A je to velká škoda.
Dobře, bojme se injekce, mějme strach z pavouků, ale přestňme se bát svých vlastních citů. Vždyť se k nám každý úsměv, který někomu vyšleme, zase vrátí. A věřím, že i nám pomůže rozpustit ty naše větší a nebo menší strachy.
