zvláště když je na konci příběhu smrt. Ano, můžeme vyjádřit svůj názor. Ale nikdo nám nedal právo soudit. Tím, že někoho soudíme a odsoudíme, tím nad ním vynášíme ortel a to nám přece nepřísluší.
Vždy, když se stane neštěstí dětem, dáváme vinu rodičům a jejich výchově. Rodiče nás vychovávají, jak nejlépe dovedou. Proto ani my nemáme právo soudit své rodiče, jak špatně nebo dobře nás vychovali. Nota bene, když prý výchovou lze ovlivnit dítě pouze z 15 % . Měli bychom posoudit situaci, ale nesoudit člověka. Ale ať už uděláme cokoli v tu chvíli to lépe řešit prostě neumíme.
Mohu si vzpomenout na několik ,,horkých chvilek", které jsem jako dítě připravila svým rodičům. Na mámu, zestárlou o 10 let, když jsem nepřišla domů včas, jak jsem slíbila. Možná každý z nás udělal nějakou hloupost, která mohla mít nešťastný konec. Ale uvědomíme si to až postupem času. V té souvislosti mě napadla událost, která se stala v době, kdy synovi bylo asi 10 let.
Vše začalo tím, že klukovi ujel ráno školní autobus. Mě, jako svědomitou matku napadla ,,spásná" myšlenka.
,,Hele, sedni rychle na kolo, dej ho do úschovny a jeď vlakem. Měl bys ho stihnout ". A tak se také stalo. Měla jsem ten den odpolední směnu, a zrovna jsem stála u sporáku, když přišla maminka s tím, že na kolejích se stalo nějaké neštěstí. Trochu jsem se zarazila, ale potom jsem na to přestala myslet. Odpoledne cestou do práce jsem potkala synova spolužáka.
,,Prosím tě , Honza s tebou nepřijel ? " ptám se jeho kamaráda.
,,Ne. Honza vůbec nebyl ve škole." A mě se podlomily nohy. Ve vteřině jsem měla před očima katastrofický scénář. Už jsem se obviňovala z toho, že jsem ho přinutila jet vlakem, místo toho, abych mu napsala omluvenku. Tenkrát dveře vlaků byly na kličku. Mohl se o ně opřít, vypadnout... Potom jsem potkala známou.
,,Líbo, na kolejích se prý stalo neštěstí. Nevíš, koho přejeli ? " Visela jsem na ní pohledem.
,,Ty to nevíš ? Přeci tu starou paní, která chodila do lesa na dříví ." Teprve v tuto chvíli se mi rozklepala kolena. Úlevou.
Představila jsem si tu usměvavou stařenku, byla jako věchýtek. Každý den chodila přes koleje do svého lesa. Buď pro raneček chrastí, nebo s košíkem na houby. Měla jsem jí ráda. Přesto jsem pocítila velkou úlevu, když se neštěstí nestalo mému synovi, ale té paní. Teď mě za to také někdo může soudit.
,,Jak to, že jsi nebyl ve škole ? " Ptala jsem se syna později.
,,Někoho přejel vlak a bylo takové zpoždění, že na půl hodiny jsem už do školy nešel." A já jsem mu napsala omluvenku.
Neumím si představit, jak bych čelila obviněním a soudům svého okolí, kdyby se jednalo o mé dítě a každý by vynášel soud nad mojí špatnou výchovou, aniž by znal situaci. Říkejme své názory, ale bez hněvu, zloby a s porozuměním.
Nesuď druhého okolo sebe, nikdy nevíš, kdo odsoudí tebe ...
