,,Tak jestli mi v neděli přinese někdo skleničku nebo hrníček s padesátkou, tak mu ho hodím na hlavu ! ". Tato slova mojí kadeřnice mi utkvěla v hlavě.
Úplně jsem jí chápala.
,,No to tedy jo. To by mě taky dorazilo ".
Přitakávala jsem. Přitom jsem si vzpoměla, jak jsem zhruba před čtvrt stoletím darovala přesně takovou , hezky broušenou skleničku svojí tchýni. Nevzpomínám si, že by jí po mě hodila. Ale také si nevzpomínám na nějaké nadšení.
,, Řekla jsem jim ", pokračovala kadeřnice, ,,ať se všichni složí, a já to vrazím do sebe. Nechci to dělat kvůli nějakému chlapovi, ale proto, abych se já cítila dobře. Zajdu si na kosmetiku, objednám se na masáže a taky bych chtěla jít na horní víčka".
,,Aha", říkám já a v duchu si představuji, kam bych asi tak šla já. Asi by to byla horní víčka i spodní víčka, potom určitě lymfatická masáž, medová masáž, umělé nehty, aromaterapie, akupresura ....nechala jsem se unášet tou představou po celou dobu, kdy mi moje kadeřnice fénovala vlasy.
,,Tak Evičko, hotovo. A příště zkusíme nějaké melírky".
,,Tak to se těším. A hezky si to oslavte a žádný stres. Každý je tak mladý, na kolik se cítí ".
A pro sebe si říkám ,,Ty zase plácáš blbosti, viď ? ". Představuji si sama sebe, až to přijde, jak se budu cítit já ? Padesát let, padesát...vždyť je to jenom slovo....
Ale je to marné. Ta myšlenka už tam je. Už se ve mě hezky uhnízdila a já se jí nemůžu zbavit. To je to. Proč nežijeme přítomným okamžikem? Proč se už předem trápíme tím, co ještě není ? Vždyť se nám právě teď nic neděje... Je nám dobře... Vybavují se mi slova: Až přijde čas, s půvabem odlož to, co náleží mládí.
,,Néééé", křičí to ve mě.
,,Ale ano", říká další můj vnitřní hlas klidně.
,,Vždyť ty to dokážeš. Nebojuj s tím. Síly, které jdou proti nám jsou vždy silnější. Tak proč s nimi bojovat ? Byl by to předem prohraný boj. Proč se nechat smýkat vlnami, když se jimi můžeme nechat houpat ? Užívat si ! Bojíš se ? Bojíš se změny ? Vždyť je to jenom zákon proměny. Máš strach, že tu situaci nezvládneš ? Ale zvládneš. Život nám dává do cesty jen takové překážky, se kterými si umíme poradit. Přijmi to a už nebojuj. Ber to jako výzvu. K něčemu krásnému a novému. Jenom prosím zůstaň sama sebou. Tak prožiješ radostný život ". Vnitřní hlas ukončil svůj monolog.
A já jsem radostně vykročila k novým zítřkům.
