Zítra dopoledne mě čeká pohřeb kamarádky. Asi mi to pořád nedochází. Vždyť před 14 dny jsem u ní pila své oblíbené kafíčko a tolik jsme se nasmály…
Znovu mi vyprávěla, jakou složitou cestou se k ní dostal dopis, ve kterém jí vypátral po padesáti letech kamarád z mládí. Objevil se v době, kdy ležela v nemocnici. Padesát let jakoby najednou nebylo, ožily staré vzpomínky a SMS těch dvou by vydaly na knihu. Nikdy jsem neviděla Jitku tolik šťastnou. Tekly mi slzy smíchu, když mi líčila, že si vzájemně sdělili datum, kdy berou důchod. To proto, aby ten druhý věděl, že je vysoké datum a že tedy žádné dlouhé vybavování po telefonu nebude.
"Chceš něco říct? Chceš říct, jak randějí důchodci?" Nemohla se dočkat, až mi to bude vyprávět.
"No povídej, ať vím, co mě čeká." Odpověděla jsem.
Jitka se chechtala už předem a v očích měla tisíc jiskřiček.
,,Tak víš kam mě vzal? Myslela jsem, že mě třeba pozve někam na kafe. Místo toho jsme jeli do supermarketu a dvě hodiny jsme jezdili s prázdnýma košíkama mezi regály a povídali jsme si. Já měla půlku chleba a dva rohlíky. Nohy mě bolely, jako kdybych šla pěšky kolem světa."
Měla jsem z ní opravdu radost.
,,Jitko“ řekla jsem.
„ Víš o tom, že z tebe ta radost přímo září? ¨
„Já to vím“ odpověděla se smíchem.
„A víš, že co vyzařuješ, to se k tobě zase vrací?“ zeptala jsem se.
„Evičko, já se teď směju pořád“ odpověděla mi a pokračovala.
„ Včera jsem šla na kontrolu do nemocnice a uvnitř sebe jsem se smála. Představovala jsem si, jak si Mirek čte mojí zprávu a jak se u ní asi tváří. Naproti mě šel po chodníku nějaký muž, kterého jsem neznala. Zastavil se a řekl mi: „ Paní, vy máte tak krásný vlasy…ten účes jste si dělala sama?“ A já na něj zůstala koukat jako blázen. Nevěděla jsem v tu chvíli, jestli to myslí vážně, anebo jestli jsem se nezapomněla učesat.“ Vyprávěla mi Jitka se svým nakažlivým smíchem.
„Vždyť ti to teď říkám. Jakou energii vysíláš, tak ta samá se k tobě zase vrací. víš?“ usmála jsem se.
Jak se náhle její kamarád objevil, tak stejně rychle zase najednou zmizel. Snažila jsem se Jitce vysvětlit, že nic se nám neděje náhodou. Jeho úkolem bylo to, aby jí pomohl uzdravit její srdce a také urychlit rekonvalescenci. Ona to tak také brala. Sice jeho „zmizení" řešila, ale ne s lítostí. Ta radost a pohoda ji zůstala. Ještě dlouho jsme si povídaly u jejích krbových kamen. Žádná z nás tehdy netušila, že to je naše poslední setkání.
U své milé Jitky jsem vypozorovala, že se najednou zbavila starých křivd, že se zbavila sebeobviňování, že po pravdě pojmenovala příčinu rozpadu svého manželství a další a další velké věci, které musela přehodnotit a zpracovat.
Ona nikomu neublížila, nikomu neškodila. Jenom sama sobě a mnoho let. A teď najednou to vyřešila a teď najednou odešla. A proto ani nepláču. Neříkám, že to dokážu na pohřbu, ale teď momentálně nevidím důvod plakat nad šťastnou a svobodnou duší.
Když člověk odejde smířený se všemi i sám se sebou, stane se jeho smrt posledním uzdravením.
