Tak po více než roce si balím batoh, abych si trochu protáhla svoje zlenivělé tělo a hlavně abych se po dlouhé době setkala s některými svými přáteli - Hrošími poutníky.
Nechala jsem se zlákat hlavně délkou pochodu. Slibovali 20 km. Pořád jsem takový skokan na špek. Je pravidlem, že pokaždé ujdeme o pár kiláků víc, než se předpokládá. Tentokrát to bylo o 3,5 km!!! A když jsme u statistiky, šli jsme průměrmou rychlostí 3,8 km za hodinu. Není divu. Terén byl v únoru opravdu velmi náročný…
Další důvod, proč jsem tak ráda šla byl ten, že Mikeše miluju od dětství. Každý kocour, kterého jsem měla, byl černý a jmenoval se Mikeš. Každého jsem vytrvale učila mluvit. Marně.
Sešlo se nás celkem 11 poutníků a dva psi. Vyrazili jsme do Hrusic. Očekávala jsem chaloupky, roubenky s dřevěnými okenicemi. Čekala jsem děti, jak sáňkují na vyřezávaných sáňkách. Čekala jsem kluky, jak bruslí na zamrzlém rybníku na jedné brusli. Jak učí kocourka klouzat po Jedličkově louži. Čekala jsem aspoň v každém baráčku chlívek s Pašíkem a nebo aspoň kozlem Bobešem. Mé dětské představy se však nenaplnily.
Místo chaloupek jsou v Ladově kraji vily, šumperáky , různé architektonické výtvory všech barev. Dítě jsem neviděla sáňkovat ani jedno. Asi seděly u PC. Jedině kostelík byl opravdu z Ladových obrázků.
Hostinský z hospody ,, U Sejků " nás také zklamal. Měl ještě zavřeno a byl docela nerudný, když jsme se dožadovali vstupu. No, jeho mínus. Určitě bychom mu nechali vydělat, ale jak vidno, krize ještě do Hrusic v únoru nedorazila.Útratu jsme tedy udělali o pár kilometrů dál, v restauraci na Šibeničním vrchu. Tam sice měli také ještě zavřeno, ale ochotně nás pozvali dovnitř. Zaujala nás tam zákazová dopravní značka. V červeném trojúhelníku byla namalovaná koza. Kamarád Zbyněk vyslovil názor, že asi do restaurace mají zakázán vstup všichni, kdož mají kozy. Což se nám ženám samozřejmě nelíbilo. O kus dál byla stejná značka, ale s malou dodatkovou tabulkou. Ta nás upozorňovala na zákaz krmení koz v celém areálu. Takže jsem si oddychla, že mohu do hospody vstoupiti. Uvnitř byla snad větší zima než venku. Dali něco na zahřátí a vyrazili jsme dál.
Počasí nám přálo, cesta byla dobrá, až do té doby, kdy jsme přišli před nekonečnou pláň. Byla nedozírná a mě připadalo, že jsme polárníci a jdeme dobývat severní pól. Bořili jsme se hluboko do sněhu. Nejhůř na tom byl asi Hroch, se svými 140 kg. Šli jsme za sebou v jeho hlubokých stopách, které vypadaly, jako kdyby je tam zanechal Yetti . Byla to nekonečná a vyčerpávájící pouť. Někdo vzadu prohodil: ,, Navrhuju sníst psy … „.
S radostí sděluji, že všechna zvířata tuto expedici přežila. I poutník Hroch.
( Ze šuplíku )
