Bylo poledne a žaludek se mi začal ozývat. Ani jsem neřešila jestli si dám teplé jídlo, nebo zeleninový salát, jenom aby to bylo rychle. Nechala jsem všechno ležet a spěchala do jídelny. Už jsem měla ruku na klice, když v tom začal neodbytně zvonit telefon. Ach jo. Věděla jsem, že se vrátím a sluchátko zvednu. Natolik už se znám.
"Haló, haló, prosím pěkně, to je nemocnice X ? Já bych prosila informace." Ozval se ženský hlas.
"Dobrý den. Tak to je omyl. Máte špatné číslo. Tady je nemocnice Y. " Žaludek mi už zpíval symfonii. Možná Osudovou.
"Ale víte že to nevadí? Ono je možná lepší, že jsem se dovolala k vám. Vy byste mi mohla pomoct."
"Aha." Odpověděla jsem moudře. "Ale já vám nepomůžu. Jste v oddělení dokumentace. Copak jste potřebovala?"
"Potřebovala bych jenom k někomu nasměrovat, kdo by mi mohl poradit. Víte, já vydržím pracovat jenom jednu hodinu. A potom už nemůžu. Jsem hrozně unavená, oči mám jako škvírky. Přitom jsem veselá, myslím pozitivně, mám dva syny a oba jsou vysokoškoláci. A máme se moc rádi. S ničím se nestresuju..."
Tak jsem se posadila a poslouchala. "Třeba je to jenom jarní únava. Berete nějaké vitamíny?" Zeptala jsem se.
"Beru vitamíny a doplňky." Paní mi je začala vyjmenovávat.
Když skončila, řekla jsem jí." Třeba Vás bolí oči, že něco nechcete vidět...jak často se vídáte se svými syny?"
,,Jeden bydlí až v Táboře. Znáte to, moc často se nevidíme. A druhý bydlí na opačném konci Prahy a s tím se vidím asi třikrát do roka. Ale volá mi. Zrovna dnes ráno mi volal. My se všichni máme rádi. Na to já dbám. Víte, mě je 68 roků, ale jsem vitální."
Abych jí aspoň trochu potěšila, řekla jsem." Vám je opravdu 68 let? Ale podle hlasu to vypadá, že jste mnohem mladší. Poslouchejte, umíte si také někdy udělat radost?"
Paní opravdu pookřála."Radost tu si dělám. Já mám krásně opravený domek a zahrádku. Ale nevydržím na ní pracovat." Chtěla jsem jí říct, že jsem měla na mysli jinou radost. Třeba z toho, že svítí sluníčko. Nebo z toho , že k ní přijde kamarádka na kafe, a nebo třeba radost ze sýkorky za oknem. Ale neměla jsem šanci. Nechtěla jsem přerušit ten vodopád slov, které z ní potřebovaly ven.
Ani nevím jak, přišla řeč na její dětství. Na její maminku. Na tatínka. Na sourozence. Její rodiče měli sňatek z rozumu. Vlastnili grunt. A tam nebylo místo na žádné city. Tatínek nebyl také žádný romantik. Když vyprávěla o mamince, rozplakala se. Maminka jí nikdy v životě nepohladila. Nepřitulila. Ani když jí byly čtyři roky, ani když jí bylo dvacet, ani když jí bylo padesát. Nebylo lehké poslouchat staré křivdy, kterých se na ní dopustili její rodiče. A které ona v sobě nosí už dobrých 60 let. Řekla jsem. "Maminka Vás určitě měla ráda. Jenom Vám to neuměla dát najevo. Byla taková doba. První byla práce a jak uživit rodinu. Tehdy se na city moc nehrálo."
"Ne!" začala paní křičet. "Ona mě nenáviděla!!! Já měla být kluk. Potřebovali kluka, aby pracoval na poli. Já jsem byla nenáviděná. Krk navíc. Maminka mi nikdy neřekla, že mě má ráda." Cítila jsem tu hořkost, která v té paní byla, ale nedokázala jsem jí pomoct. Zeptala jsem se. " A už jste mamince odpustila? To by bylo moc důležité - odpustit."
,,Ne". Odpověděla. "Víte, už si to nepřipouštím, ale abych jí odpustila, jak říkáte, to jsem nedokázala."
V tom zazvonil druhý aparát. Omluvila jsem se, že musím končit a že jsem jí moc nepomohla.
,,Naopak. Pomohla jste mi, moc . Protože jsem z vás cítila opravdový zájem," řekla paní. Rozloučila jsem se s ní.
Možná, že ta paní právě dnes začala přemýšlet o svém odpouštění z celého svého srdce. Rozhodně by to byl alespoň první krůček k jejímu uzdravení.
