Na sklonku roku se ke mě dostala zajímavá informace. A sice, že v lednu je ta pravá doba, abychom si ujasnili , co chceme v letošním roce uskutečnit . Na co se prý v lednu vnitřně připravíme, čítá 80% toho, čeho v celém roce můžeme dosáhnout.
Úkoly, které jsem si předsevzala byly spíš resty, které jsem odkládala. Nic světoborného. Ale najednou jsem to měla. Najednou jsem věděla, co bych chtěla, co jsem léta odkládala a co mě bude stát hodně úsilí. Do svého zápisníku jsem si poznamenala tuto větu: Chci znovu začít jezdit !
A protože nic se neděje náhodou, ani žádná setkání nejsou náhodná. To se mi potvrdilo tehdy, když jsem potkala kamarádku, kterou jsem neviděla dva roky. S Pavlou to bylo krátké setkání. Velmi totiž pospíchala. Do autoškoly! Ačkoli je o osm let starší než já, její odhodlání mě povzbudilo. A to byl další impuls k mému rozhodnutí. Řídit auto není o věku, ale o psychice.
Je červen . Našla jsem starý řidičák z roku 1998. Když jsem se viděla na fotce, šla jsem do kolen. To jsem nečekala. Na hlavě takový drn v podobě trvalé . Ve tváři neidentifikovatelný zoufalý výraz. Nic k chlubení. Přesto jsem tu fotku ukázala dceři: Její slova ,, no ty snad vůbec nejsi moje máma " mě vůbec nepřekvapila. Fotka v novém řidičáku už snad nebude děsit policisty při silniční kontrole.
Koupila jsem si hezky velké ,,zetko " a uložila do mobilu číslo na odtahovou službu, záchrannou službu, servis a taxík. A po večerech jsem si pročítala pravidla. Byl čas najít si autoškolu a instruktora s pevnými nervy. Podařilo se. Autoškola Fluidum. Mám poslední dobou neuvěřitelné štěstí na samé výborné učitele. I když můj instruktor autoškoly byl asi o 20 let mladší než já, připadala jsem si opět jako prvňák. A to jsem vlastně byla.
,,Tak za volant a jedem."
,,Počkejte, to jako na silnici ? "
,,No jasně že na silnici. A kam jste myslela ? ."
,,No, myslela jsem, že mě někam odvezete..."
,,Aha, a kam jako bych vás měl odvézt ." Smích.
,,Nevím, někam do pískovny, nebo na nějakou polňačku...prostě někam, kde nic nejezdí..."
Zase smích. Konečně jsem se rozjela. Chtěla jsem svému učiteli říct, že mi klidně může vynadat a bejt hodně přísnej. Aby s tím neměl problém kvůli mému stáří, nebo -li našemu věkovému rozdílu. Ale než jsem mu to stačila říct, dostala jsem dvakrát přes ruku. Tak jsem věděla, že už mu ani nic říkat nemusím.
,,Co tam pořád šmrdláte s tou šaltpákou? "
,,Nevím proč to dělám. Dělám to podvědomě. Třeba jsme jí měli dřív nějakou vyčochtanou a já hledala neutrál."
,,Vyčochtanou, nevyčochtanou - tak to nedělejte, protože to úplně nesnáším."
Tak jsem se soustředila, abych se to odnaučila. Bylo toho na mě dost. Sledovat kam jedu, jak rychle jedu, ruce, nohy, zpětné zrcátko, poslouchat motor a poslouchat instruktora.
,,Dvojku, dvojku, dvojku ..." Pořád zvyšoval hlas. Dojela jsem konečně na křižovatku a tam mi to chcíplo.Ve zpětném zrcátku jsem sledovala, jak se za mnou štosujou auta.
,,Co, je ? Vy jste nějak znervózněla. To nesmíte. My jsme autoškola. My se to učíme. Oni si musejí poradit. Co se děje za vámi, toho si nevšímejte. A vůbec, zpívejte si něco. Která písnička se vám líbí ? Vy na to moc myslíte . Umíte Na Okoř je cesta? ."
A je to pravda. Netlačit na pilu. Čím víc chceme, tím víc to nejde. A tak je to se vším. Čím víc chceme usnout, nejde to. Bdíme. A jak říká jiný můj učitel : Moc nemysli, myšlení ubíjí ducha ... Projela jsem ještě jeden kruhák a troje semafory. Byla jsem úplně vyřízená. Dostala jsem chuť na pivo, i když ho jinak už vůbec nepiju.
,,Bylo to šílený, co ? " Mám takový provinilý výraz.
,,Jaký šílený, jaký šílený ? Dobrý to bylo. Já bych vám přál vidět, jak vypadá šílený ...No a příště se naučíme parkovat. "
Poslední, pátá hodina kondičních jízd.
,,Prosím vás, jak se jmenuje tahle vesnice ? " ptá se učitel. Já mu odpovídám, že to je přeci ta slavná obec, kde se narodil Antonín Dvořák.
,,Aha, tak to už si budu pamatovat. To je totiž jediná vesnice ve střední Evropě, kde se jezdí víc jak padesátkou ". Pronesl . No jo, to jsem se asi podívala omylem na otáčkoměr . Ale raději jsem zticha.Jedeme na parkoviště k Tescu. Je tam nějak moc aut, tak zkouším, jestli bychom nemohli raději k Liedlu. Ale on je nekompromisní. Učím se parkovat do řady. Po několika pokusech mi říká.
,,No to je úžasný. Vy jste udělala od minule ohromný pokrok. Vy jste někde trénovala, ne ? Takhle kdyby uměli zaparkovat moji rodiče, tak bych byl šťastnej." A já mu to ráda věřím, protože každá pochvala mě povzbudí. Nejenom, že jsem netrénovala, ale ani jsem ještě nikomu doma neřekla k čemu jsem se odhodlala. Cestou zpět svému instruktorovi vyprávím příběh, který se mi moc líbí.
Když umíral starý mystik Hasan, jeho žák se ho zeptal, kdo byl jeho učitelem.
,,Mým učitelem byl i pes. Jednou jsem se šel napít k řece. Přiběhl tam pes, který měl také žízeň. Na hladině uviděl dalšího psa. Bál se ho. Zaštěkal a utekl. Za nedlouho ho žízeň opět přinutila jít k řece. Navzdory svému strachu skočil do vody a ten druhý pes zmizel. V tu chvíli jsem si uvědomil, že mi od Boha přišla zpráva: musíš skočit, i když máš strach."
V každé situaci v životě se něčemu učíme. Už vím, co je mým dalším úkolem. Překonat strach a usednout za volant sama. Také děkuji všem svým učitelům.
