Primář Procházka

Jak jsem už někde na sebe prozradila, znemožňuju se na ulicích a v dopravních prostředcích tím, že se na lidi usmívám. Dělám to schválně, aby byl svět vlídnější. To mi občas způsobuje potíže.

Oslovují mě různí šiřitelé víry, žebrající osoby a často i lidi, který jsou tak trochu šíbnutí. Začátkem devadesátých let jsem dávala hodně často nějaké peníze lidem na ulici. Často jsem se bavila jejich mazaností, jak nás mají psychologicky prokouknuté. Cikánka, která mi chtěla věštit z ruky, se mě nejdřív zeptala na cestu. A já snaživka jí ji líčím, ona mi skočí po ruce, něco brblá a pak nastaví ruku. No co, chci jí dát dvacku a ona mě zastaví: Mince přinášejí neštěstí!“ No tak jsem jí nedala nic. Jeden člověk chtěl přidat na cigarety, protože penzi dostane až zítra. Ten samej člověk mě ale s touhle historkou oslovil i za několik dní. Nestřídal místa, kde žebral a já se taky pohybuju po své stabilní oběžné dráze.

Nejvíc mě ale pobavil pan primář Procházka.

Je neděle večer, prázdniny, léto, autobusové nádraží Florenc. Celá přesedělá po čtyřech hodinách v autobuse sestupuji po schodech do metra. Najednou se ke mně vrhne pán a srdečně mě zdraví. Neznám ho, ale co když se mejlím. Opatrně se zeptám: „my se známe?“ „Já jsem primář Procházka.“

Sakra, kterej to může bejt doktor? Nechci ho urazit. Že by to byl ten ze železničářský nemocnice? „Eště děláte v železničářský nemocnici?“ ptám se opatrně. „Kdepák, já jsem ve Vinohradské. Nepotřebujete něco?“ Člověk nikdy neví a tak se ptám: „a jak bych vás našla?“ „No přijdete na vrátnici a řeknete, že hledáte primáře Procházku. Ale já bych na vás měl jednu prosbu, bydlím u Prahy a na parkovišti mně vykradli auto. My s ženou máme peněz dost, ona je zubařka, ale nepůjčila byste mně 500 korun?“

 Zatvářím se zkroušeně a řeknu mu: „Ale já je bohužel nemám.“ A milej pan primář odprejsknul.

Všechno jsem doma pobaveně odvyprávěla svému muži a oba jsme se divili, jak to má vymyšlený.

Jinej den jsem viděla primáře Procházku v rozhovoru s nějakou obětí na Václaváku.

Za půl roku, to už byla zima, měla jsem na sobě kožíšek, šla jsem s mým mužem a u Prašné brány se k nám zase srdečně vrhnul pan primář Procházka a pronesl větu: „Zdrávstvujtě!“ „No Jirko, to je von!“ Než jsme se nadáli, primář Procházka zmizel.

Nedávno byla v novinách zpráva, že policie hledá postižené podvodníkem, který se vydává za primáře Procházku. Nepřihlásila jsem se, nejsem postižená.

Noviny ale nepsaly, kdo pan primář Procházka je. Už asi „medicínu“ neprovozuje. Možná, že teď hledá modelky, jeden takový mě taky na ulici oslovil. Jsou to prostě koumáci.

Tuhle jsem šla do práce a u Muzea zpívala falešně bezdomovkyně. Celý ten výjev byl tak absurdní, že jsem jí za ten zpěv dvacku dala. Neříkala nic o tom, že by mince přinášely smůlu.