Kultura úsměvu

Jistě jste si všichni v západních zemích všimli, že tam vládne jakási „kultura úsměvů“. Prostě lidi se na sebe nezávazně usmívají. Jen tak, pro pohlazení.

Vždycky, když se vrátím nazpátek do Česka, začnu tuhle kulturu postrádat. Už, už se mi zdálo, že tu zapouští kořeny, ale najednou se znovu zvedla vlna nepřátelství mezi lidmi. Ta zloba je najednou hmatatelná, veřejná diskuze se zvrtla do vulgárnosti, každý každého uráží, zmizela laskavost a slušné chování. Jako vrchol ledovce je všechno, co se odehrává kolem migrantů. Už skoro nechci říkat, že mám tuhle zemi ráda, abych se náhodou nestrefila do hesel právě těch sprosťáků. Pro kristapána, nikdo nás neohrožuje. Hledají klid a lepší život. Samozřejmě, že to přinese mnoho problémů. Ale život je řešení problémů, jak řekl Karl Popper.

Je zajímavé, že „kulturu úsměvů“ neovládáme my, lidi z bývalého sovětského bloku. Proč asi? Můžeme se milionkrát vysmívat Američanům, že se usmívají a jsou optimističtí, ale přitom je to jen přetvářka. Ale nebylo by pro nás lepší, kdybychom se vrátili k slušnosti první republiky a vrátili k nám zase „kulturu úsměvu“ a nezávazné konverzace? Anglický lingvista Geoffrey Leech mluvil o jedné funkci jazyka - fatické, že ji používáme, abychom se vzájemně pohladili. Fatická funkce jazyka je ta, která nechce, abychom něco sdělili nebo se něco dozvěděli, ale v ní mluvíme jen proto, abychom navázali kontakt mezi sebou. To jsou rozhovory se sousedem, v tramvaji, na zastávce... Je to „hovor pro hovor“, „pro radost z hovoru“, jak řekl pro změnu zase český lingvista Vilém Mathesius.

To generace mých rodičů velmi dobře uměla. Pokusme se ji zase naučit. Já teď pociťuju, že ve společnosti vládne nevyřčené přesvědčení, že ten, kdo se usmívá nebo navazuje kontakt hovorem pro hovor, se jakoby podřizuje tomu uzavřenému člověku, který nemá chuť se jen tak poddávat a ztrácet svou suverenitu. Ten kdo si začíná, je ten slabší článek komunikace.