Cyklovýlet podél Dunaje

Jednoho léta, kdy u nás začala tropická vedra, jsme si plánovali, že pojedeme na kolech podél Dunaje. Nejdřív jsme zvažovali jako začátek Pasov, a dokonce jsme si vyjednali s tehdejším přítelem, že u něj můžeme nechat stát auto.

Potom jsem slyšela od svých známých - cesta kolem Dunaje je idylická - po rovině, fouká větřík, dá se koupat, nemusíš mít předem dojednaný nocleh, všude kolem cesty se prodává víno... No znělo to krásně, a pak ten zavěšený pytel!

A tak jsem rozhodla, že letošní léto ten pytel sundáme.

První krok byl, vypůjčit si informační materiál. Dvě kamarádky už to jednou jely, a tak jsem měla krásného průvodce, který rozděloval etapy, informoval o historických památkách ... Ale byl němčině, ta angličtina mi chyběla. Bylo jasné, že asi trasu Pasov - Vídeň s Jirkou neujedeme. Kamarádka radila, tak jeďte do Kremže. Tak jo, pojedeme Linec - Kremže (odtamtud je naše oblíbená kremžská hořčice). Na internetu lze vyhledat jízdní řád do Lince, je možné koupit i jízdenku přes internet, ale ne rezervaci kol. Jdu na hlavní nádraží, nebudu si přece kupovat lístky, když nebudu mít rezervaci kol. Ano, kola rezervují, na cestu Linec Praha už jsou jen dvě místa. No vyšší cenu za nákup jízdenek na nádraží jsem oželela, tak to všechno koupím tam. Stovka sem, stovka tam. Ale ouha, na cestu Linec Praha prý ale nejsou místa pro pasažéry. Jak to, vždyť přes internet byla? Ptám se. No jo, i prodejce se po kontrole diví a zakleje, co je to za systém. Tak přijdu zítra s lístkama. A kolikpak stojí ta rezervace kol, ptám se: 270 Kč za rezervaci + 83 Kč za další rezervaci v Praze. To je 353 Kč x 4 (dvě kola tam dvě zpět). To je 1 412 Kč. Plus jízdenky pro nás a máme to 3 000 Kč. To je šílený, tak pojedeme autem.

V Linci je překvapivě hned před mostem Nibelungenbrücke obrovské bezplatné parkoviště Ars Electronica Center. Odstavujeme tam auto, hned vedle vede naše cyklotrasa. Vyrážíme. Cesta je krásně udržovaná, míjíme na druhém břehu průmyslovou zónu Lince. Cesta je plná Linečáků, kteří se zde procházejí, běhají, chodí, jezdí na kole...Čím dál od Lince, tím méně Linečáků. Zůstávají jen jezdci na cyklotrase. Potkáváme dívku, která veze v košíku svého psa a vybavení na cestu. Ta asi daleko nedojede.

První nocleh máme v Ennsu, asi pět kilometrů před Mathausenem. Dlouho hledáme svůj hostinec, nakonec se nám to povede. Dáváme si na venkovní zahradě pivo, nekřesťansky drahé. Doplňování tekutin je nezbytné. Podél řeky žádná civilizace nebyla, tak nevím, jak bychom se ubytovali, kdybysme neměli ubytování sjednané přes internet. Pro nezvyk z jízdy na kole (asi 30 km) jsme po pivě šli hned spát. Ráno nám snídani podávala Slovenka a o všem nás informovala. Že v Ennsu pracuje asi 150 ošetřovatelek starých lidí ze Slovenska, Čech a Polska. Že její přítel je Polák, který pracuje na blízkém golfovém hřišti a že bavit se jezdí do Prahy, protože je tam všechno výrazně levnější.

Před Mauthausenem je přívoz, jezdit začíná v 9 hodin. Na přívozu je mladá dívka z Drážďan, včera prý ujela 100 kilometrů. Hledíme na ni s úctou. Ještě tam taky jsou dvě důchodkyně, jistě starší než my, ze severního Německa. Tyhle lidi potom cestou potkáváme.

A jedeme. První zastávka je v chytře umístěné restauraci, která se kochá názvem kraje, kde se vyrábí mošt. A to jen proto, že se cyklostezka odklonila od Dunaje. Dáme si tedy mošt, tlupa místních důchodců si dává oběd, je čas oběda. Další zastávka byla na pivu v nic neříkajícím rychlém občerstvení. Tam jsme seděli u stolu se schátralými místními důchodci. Na těch bylo jasně vidět, že by naši túru nedali. Poslední pivo bylo ve městečku Ibbs. Tam už jsme toužili být na místě, ale ne, do Klein Pöchlarn to ještě bylo asi 15 kilometrů. Jirku nejvíc štvalo, že ho cestou předjížděly dvě důchodkyně, jistě starší než my, ze severního Německa. Když se konečně objevil Pöchlarn, most, který jsme měli přejet, byl ještě v nedohlednu. Konečně naše ubytování, ale je zamčeno. Propadáme panice, ale po zvonění a klepání se objevil pán a řekl nám, že rezervace platí. Bydleli jsme v nějaké asi zkrachovalé restauraci, která ale ještě ubytovávala a ráno servírovala snídani. Byl to starý rodinný dům se zahradou, kde jsme mohli večer sedět a jíst své řízky. Paní domácí byla prostá žena. U stolu v zahradě s námi seděli dva Ostraváci, kteří nám sdělili, že dnes ujeli 100 kilometrů. Náš obdiv neznal mezí, ale pak dodali, v autě. Trávili tu týden své dovolené. Sympatičtí mi nebyli, a ještě víc sympatií z mé strany ztratili, když jsem si uvědomila, že na mě žalovali, že se mnou spadla při večerním jídle na zahradě rozkládací židle, na které jsem způsobně seděla.

Ráno jsme vyrazili po snídani do Melku. Ranní chládek a ještě nikde nikdo. Do Melku právě dorazila výletní loď plná Francouzů, kteří na ní cestují a jsou i ubytovaní a kteří neudělají krok pěšky. Mohli jít buď 15 minut pěšky, nebo 2 minuty k autobusům, aby se dostali do slavného benediktinského kláštera. Všichni šli k autobusům.

V Melku jsme znovu potkali dívku z Drážďan, včera ujela zase 100 kilometrů a dnes to zopakuje.

My jsme v Melku zjistili, že odtud pluje loď do Kremže a na nátlak Jirky jsme tedy do Kremže dopluli. To už začala vinařská oblast Wachau. Tady by možná bylo možné koupit to víno, ale i tady cyklostezka vedla po druhém, civilizací málo využívaném břehu. Městečka, silnice i železnice byly na druhém břehu.

Kremže. Bydlíme v kampusu. Koupili jsme si kremžskou hořčici, zase jsme si připomněli, že ani v Německu a tedy ani v Rakousku mezi druhou a pátou odpoledne nedostanete teplé jídlo, na které jsme se těšili. Konečně tady jsem si koupila deci místního veltlínského zeleného, Jirka pivo, z účtu mi potom odečetli 200 Kč.

Do mailu mi přišel dopis od paní majitelky z Klein Pöchlarn. Zdecimovala jste mi židli a nezaplatila dvě lahve piva. Přeji vám hezkou dovolenou. Židle se mnou spadla a pani si zapomněla připočítat ty dvě lahve na účet za ubytování, který jsem poctivě zaplatila. S tou židlí, to mě práskli ti Ostraváci, které jsem ještě viděla na té lodi z Melku do Kremže. Protože jezdili autem, museli plout i zpáteční cestu. Sportovci!

Ráno jsme sjeli na nádraží, koupili si lístek do Lince, i rezervaci na kola. Jeli jsme placatou krajinou, všude plno kukuřice. V kupé naproti nám seděl Ind, který se prý zabývá horoskopy. Dva rakouští důchodci, kteří mluvili až při vystupování, vysekli nám Češkám poklonu, že jsme dobré kuchařky. Jirka jim řek, že umím linecké těsto. Ach to Rakousko-Uhersko!

Autíčko nás čekalo, z parkoviště právě vyrážel na kolech rakouský pár, do Kremže. Tak hodně štěstí!

Všechno je na té cestě jinak a lidi šíří mýty. Rakušani moc rádi anglicky nemluví. Z Rakouska je pro mě skutečně zajímavá Vídeň. Rakousko je pro nás pořád drahé a budeme tedy radši jezdit bavit se do Prahy. Ten pytel jsme ale sundali.