Odmítám zařazení do kategorie důchodce. Všechny ostatní společenské kategorie jsou označované jen jménem. Ale když se někde vyskytne starší člověk, představuje ho např. moderátor jako důchodce toho a toho.
Nemůžu se vyrovnat s tím, že budu muset ukončit jedno dlouhé období svého života a začít žít v jiném biorytmu, než jsem byla zvyklá.
Kdysi jsem byla dítě, které ráno nevědělo, jak bude probíhat jeho den. Jestli si půjde hrát s Jarčou, nebo jestli bude pomáhat mamince, nebo si bude hrát samo s panenkama.
Pak přišlo období puberty, taky nekonečná svoboda. Škola, pak volno.
Potom vysoká, přednášky, zkoušky a pak volno, svoboda.
První dcera, konec svobody, vše podřídit jí.
Těžké přivykání. Ani chvíle svobody. Práce, domácnost, šití, pletení, vaření, starost o dítě.
Pak druhá dcera, pak třetí.
Nic se neměnilo. Dvacet let, po práci hned domů. Čekají mě tam.
A teď? Ještě mám v ústavu půl úvazek. Po čtyřiceti letech aktivního života si nemůžu zvyknout na tu svobodu. Co nemůžu zvyknout, já se nudím! Čtu, naučila jsem se dělat webovské stránky, vyvářím manželovi, chodím do posilovny cvičit, chodím na nordig walking, jsem v semináři výtvarného umění. Občas napíšu odborný článek.
Bojím se, až mi ten půl úvazek vezmou. Co s tím nekonečným časem?
Odmítám zařazení do kategorie důchodce. Všechny ostatní společenské kategorie jsou označované jen jménem. Ale když se někde vyskytne starší člověk, představuje ho moderátor jako např. důchodce toho a toho. Co je to za zařazení? To je diskriminace podle věku. Je to pan ten a ten. Vždyť jiného člověka taky neoznačují jako zámečníka Karla, ale prostě pan Karel. Asi je to zvyk ještě z komunismu. Tehdy byl život takhle rozparcelovaný. Svobodné podnikání neexistovalo a tak jsme patřili do těhlech státoprávních kategorií. Zajímalo by mě, jak je to třeba v USA. Komunisti si starých lidí asi moc nevážili, když je označovali jako přestárlé a dokonce vzniklo hrozné slovo – prduch. A ono to přežívá dodnes.
