Vzít se v pátek třináctého chce odvahu

Moje kamarádka se dnes vdávala. Je pátek 13. května. Líbí se mi odvaha těchto dvou lidí bořit mýty. Jovanka se nevdávala poprvé, po boku jí stála desetiletá dcera z prvního manželství a v náručí držela ročního syna, kterého si s Petrem pořídili před svatbou. Není to podle tradičních představ a farářova slova, co Bůh spojil člověk nerozlučuj v tomto kontextu trochu váznou. Asi každý si ve svatební den přeje, aby to bylo navždy. Mám však ve svém okolí hodně příkladů, kdy navždy to je právě až na podruhé. Druhá manželství lidé uzavírají po zkušenosti, tedy vybírají někoho s kým zvládnou, co život přináší. Zklamáni a třeba i poučeni tím, co se v prvním vztahu nepovedlo a často i tolerantnější.

Byla to krásná svatba uprostřed přírody a vedl ji evangelický farář. Jovanka ani Petr nejsou pokřtěni, ale přesto si zvolili svatbu před Bohem. Líbí se mi, že se nebrali, protože museli. Jejich rozhodnutí uzrálo a věřím, že oni mohou být tím příkladem, kdy ač to hledání měli trochu těžší, jejich láska je pevnější než ta, která si neprošla žádnými zkouškami.

V této souvislosti bych ráda zmínila diskuzi na téma církevní rozvod. V evangelických církvích je rozvod tolerován a farář může rozvedené znovu oddat. Jde o všem o běžný občanský rozvod u soudu a ten je dost neosobní záležitostí. Tento paralelní„církevní rozvod“ by byl jakýmsi osobním pokáním, kterým Ti dva vyznají před Bohem i církví své selhání a neschopnost dostát tomu, co si kdysi slíbili. Sbor spolu s nimi bude v modlitbě prosit Boha za odpuštění Toto téma je hodně kontroverzní. Samozřejmě hrozí, že pokud bude tato možnost, lidé ji mohou brát, jako přitakání církve k rozvodům obecně. A církev je tady přece od toho, aby manželství bránila. S tím bych i souhlasila, ale na druhou stranu, případy, kdy se i věřící rozvádějí nejsou dnes ojedinělé. Líbí se mi ta myšlenka, že farář provázející své ovečky radostnými chvílemi, jakou je i slavení svatby , s nimi bude i v těžších chvílích rozchodu. Bude jim nablízku a pokud už není cesta zpět pomůže jim se klidně rozejít. 

Věřím na druhá manželství, ostatně z jednoho takového jsem se narodila. Moji rodiče se našli až po třicítce a oba měli za sebou rozvod. Dnes jsou spolu už víc než třicet let. Každá malá holka věří, že přijde princ a bude to ten jediný napořád. Budou mít kupu dětí a budou šťastně žít až do smrti. Chtěla bych těm malým princeznám říct, ať nevěší hlavu, nemusí to být zrovna princ a nemusí to být hned. Někdy se holt ukáže, že Bůh nás vede jinou cestou, ale důležité je věřit. Víra v lásku a naděje v to, že náš život má smysl. Pokud budeme milovat, naše rozchody nebudou tolik bolet a máme naději se z nich zotavit a být připraveni na nová setkání. Věřím na lásku a její hledání. Její nalezení přeji všem, ale zvlášť těm zklamaným.

Vzít se na pátek třináctého a ještě v květnu, chce odvahu. Jovance a Petrovi přeji ať je na jejich cestě nic nerozdělí. Nebyla to svatba dvou, ale vlastně čtyř lidí, tak ať všichni žijí spolu šťastně!