Nevím, jak jinde ve světě, ale u nás je zvykem chodit do divadla ve dvou. Když si jdete koupit lístek jen pro sebe, pokladní se radši znovu zeptá, zda chcete opravdu jeden. V kavárně už dnes není divné sedět sám, nebo v mém případě sama, ale v divadle to přitahuje tázavé pohledy. Na začátku mého rozhodnutí jít sama do divadla byla nemožnost skloubit program divadla s hlídáním dětí. Zkrátka domluvit se na představení, které by se líbilo mně i manželovi a zajistit na ten konkrétní den rodiče na hlídání byl velký oříšek.
Po několika představeních mi došlo, že když jsem v hledišti sama, lépe se na hru soustředím. O přestávce mám čas si utřídit myšlenky a nechám se tak mnohem víc vtáhnout do děje. Jediné místo, kdy by se dalo říct, že vám partner začne chybět, je závěrečné posezení a debata v divadelní kavárně. Tohle jsem nakonec taky vyřešila. Začala jsem si sebou brát notebook, abych si zapsala dojmy a pomalu tak začaly vznikat mé recenze. Z toho plyne jedno doporučení pro divadla: dávejte novinářům jen jednu vstupenku, uvidíte, že recenze budou vycházet téměř hned po představení a bude v nich víc bezprostředních dojmů a méně balastu.
Na druhou stranu vám musím vyprávět o tom, jak šel do divadla sám můj manžel. Viděla jsem hru manželova oblíbeného Xindla X a tak jsem mu darovala pod stromeček vstupenky na „Dioptrie růžových brýlí“. Ano dvě, protože vím, že by sám do divadla nikdy nešel. Co čert nechtěl, přítelkyně s níž měl jít, na poslední chvíli odřekla. Začal tedy zoufale shánět hlídání, abych s ním šla já, neuspěl a nakonec musel jít sám. Domů dorazil nadšený za hodinu a čtvrt. Na vstupence bylo, že hra trvá 140 minut, tak jsem se zeptala, proč odešel dřív. V tu chvíli se hrozně rozčílil, myslel si totiž, že hra skončila. Ondřej Ládek alias Xindl X přece říkal, že je to jednoaktovka. Vůbec si nevšimnul, že děj si pokračování žádal. Času na lístkách si všiml, ale to přece mohla být chyba. Na to, že nebyla děkovačka mi řekl, že to bylo trochu divný. Kdyby si býval šel dát něco na bar, došlo by mu, že ostatní neodcházejí, ale přece kdo by chodil sám do kavárny?
V sobotu jsem viděla divadelní hru „Byla jsem doma a čekala až přijde déšť“. Její autor Jean – Luc Lagarce vypráví tragický příběh pěti žen, které čekaly na návrat syna - bratra. Je to úžasně napsaná hra plná nádherných ženských monologů. Pět hereček hodinu a půl na scéně, dávajících ze sebe maximum. Matka a čtyři sestry uvězněné ve světě, kde muž znamená něco víc. Uvědomila jsem si, že jsem šťastná, že dnes už nemusím na nikoho čekat a mohu jít sama do divadla.
