Hlava nebo srdce?

Stála jsem na tržišti a vybírala broskve. Na jednom místě měli takové bachraté hodně barevné, ale trochu pomačkané. Na druhém perfektně vyrovnané, bez známky kazu. Ty první byly asi o deset korun dražší. Všechno ukazovalo na to, abych vybrala ty druhé. Nevím proč, ale nakonec jsem do pytlíku naskládala ty první. Když jsem platila, stará paní za mnou přitakala mému výběru se slovy: na těch si pochutnáte. A  měla pravdu, tak dobré broskve jsem nikdy předtím nejedla.

Je to otázka volby. Dnes a denně se ocitáme v situaci, kdy se musíme rozhodnout.  V hlavě si srovnáváme myšlenky, stavíme argumenty a protiargumenty a pokoušíme se zvolit správně. Mám pocit, že je to někdy na škodu věci. V záplavě informací zapomínáme poslouchat vlastní srdce. Marek, můj syn, je autista a vzhledem k tomu, že zjištění jeho pravé diagnózy trvalo osm let, byla jsem často nucena řešit problémy s jeho chováním. Četla jsem spoustu knížek o výchově, snažila se vnímat rady, které přicházely z okolí, ale na mého syna většina z těch dobře mířených rad nefungovala. Když jsem byla nejvíc zoufalá, vždycky zafungovalo srdce. Vždy, když se mi podařilo potlačit své emoce, dokázala jsem vidět jeho křik a vztek jako prosbu o pomoc a nastalou situaci jsme společně zvládli.

Často děláme věci, protože se to tak má, rozhodujeme se pod tlakem společnosti, doby a svého okolí. Žijeme pak relativně spokojený život, seřazený podle hodnot a priorit, které jsme si vštípili do hlavy. Je však ten život šťastný? Jsou to drobnosti, ale koláč, který upeče babička s láskou pro svá vnoučata chutná jinak než upachtěný dort podle receptu z internetu.

Vzpomněla jsem si na Bibli a tam je opravdu hodně pravidel a nařízení, co se má a nemá dělat. Zkuste je dodržovat slovo od slova a písmeno od písmene. Zjistíte, že to nelze, protože si často i protiřečí. Je potřeba velkého citu, aby člověk rozpoznal, jak se má v té které chvíli rozhodnout. Vzpomněla jsem si na Krista, který uzdravoval v sobotu, přijímal hříšníky, nechal si třít nohy mastí vonnou.  Porušil zákony, aby nám ukázal to jediné pravidlo, které stojí nad všechna ostatní – přikázaní lásky.

Může se nám zdát, že je lepší žít život jako ostatní. Spořádaně, bez kazu. A doufat, že díky tomu dostaneme ty na první pohled lepší broskve a ještě na tom vyděláme. Není ale podstatné, co si o našich činech a životech myslí druzí, je důležité, co cítíme ve svém srdci. Život, který žijeme podle pravidel a nařízení může být dobrý, ale nikdy nebude šťastný. Život, který žijeme s láskou je neskonale šťavnatější.