Teakový klášter Shwe Yan Pyay, Myanmar. Sedíme společně s mnichy na dřevěné podlaze, která pamatuje historii chrámu lépe než špatně informované encyklopedie. Pozorujeme nesrozumitelné písmo v papírových sešitech.
Shwe Yaunghwe Kyaung
Tenhle klášter jsme moc chtěli vidět. Představa starého teakového kláštera v horách Myanmaru se však nekonala. Realita je mnohem prostější. Klášter se nachází nedaleko malého města Nyaungshwe u jezera Inle Lake. Turisté mířící na jezero Inle /a že jich není zrovna málo/ zastaví nejdříve právě tady u chrámu.
Shwe Yaunghwe Kyaung
Teakový klášter Shwe Yan Pyay (Shwe Yaunghwe Kyaung) postavený na počátku 19. století. Dřevěná světící hala (thein) se svými unikátními oválnými okny a dlouhá pravoúhlá, nízká svatyně (pahto) postavená z cihel a štuku skrývá sochy Buddhy rozdílného věku. Malý chrám vedle kláštera je zaplněný stovkami soch Buddhy různých velikostí.
Oválná okna
Vstoupíte za zdi a bránu kláštera a před vámi se zjeví nádherná dřevěná stavba se zvláštně tvarovanými architektonicky oválnými okny. Objeví se klášter bohatě zdobený mozaikami i zlatými ozdobami, zrcadly, zdobený sochami, to vše doplněné živými obrazy mladých chlapců v karmínových mnišských rounech.
Klášter jsme navštívili dvakrát. Jednou jsme si raději přivstali a měli jsme štěstí, „kluci“ se teprve připravovali do školy, vládla tu příjemná atmosféra. Hravá koťata a zářící oči chlapců, běhání po schodech nahoru a dolů, smích tam někde v umývárně. Starý, životem zvrásněný mnich a žádní turisté!
Náplní života mnichů je učení, hledání a rozjímání, náboženství. Tady v klášteře se mají připravit a zjistit zda jejich budoucností bude život mnišský. Malí chlapci často pocházejí z velkých rodin, které museli možná i nedobrovolně a kvůli velké chudobě opustit.
Chrám jako škola
Sedíme společně s mnichy na dřevěné podlaze, která pamatuje historii chrámu lépe než špatně informované encyklopedie. Pozorujeme nesrozumitelné písmo v papírových sešitech, které drží chlapci v rukou. Působivá ladnost jejich pohybů i zvláštně zastřený smutek v jejich sošně řezaných tvářích, to vše v pokorném slyšení přednesu jejich učitele, je neopakovatelným zážitkem.
Vydržela bych tu sedět dlouho, ale přijíždějí první autobusy. Japonci, Angličané, Rusové. Jenom doufám, že unikátní klášter, denně navštěvován stovkami turistů, se brzy nezmění v komerční zónu.
