Pirin 1986

Dobrodružná cesta přes horské svahy s nádhernou horskou flórou s unikátními endemity, kolem bystřin, horských jezer, téměř osamoceni.Vzpomínky na cestu jsou i po tolika letech zelené a šťavnaté. Aspoň tak mi tenkrát Pirin připadal

Bulharské putování

Jsme velmi mladí a Honza dostává  první honorář za vytesanou sochu. Máme  se rozhodnout, koupit novou sedací soupravu nebo odjet na cestu.  Rozhodnutí, pro ostatní nepochopitelné, je rychlé. Budeme cestovat ! Výběr je velmi omezený a rozhoduje se   hůře:  Bulharsko, NDR,Rumunsko, Polsko, SSSR. Vítězí Bulharsko!

Bulharsko 1986

V oblacích kouře

Malou dcerku předáme babičkám a společně se známými vstupujeme na palubu bulharského letadla. V letadle je bujará nálada a myslím, že celý let nejsme zahaleni v mracích, jak by se patřilo, ale jsme zahaleni v alkoholových i kouřových oblacích  zároveň.  To je ještě doba, kdy se na palubě kouří a hojně popíjí.Přistáváme v Burgasu.

Místo lodí autobusem

Naše první kroky vedou na pláž, kde pokračujeme v načatém veselí. Zakupujeme lístky na rychlou loď, ale nějak se nám v tom veselí lístky zatoulaly. Nemůžeme je najít! Domáháme se vstupu na loď , ale zákrok přivolaného policajta nám zmrazí úsměvy na našich tvářích. Rozzlobeni a již smíření vstupujeme do nabitého linkového autobusu směrem do Nessebaru. Stojíme v uličce mezi upocenými vesničany, stále máme dobrou náladu. Vystupujeme.

Okradeni

Ondřej kontroluje svou koženou kabelu a zjišťuje, že je okraden!!! Průšvih, zmizel pas, tajně pašované dolary a všechny finance schované na měsíční putování po Bulharsku. Je jiná doba a žádné možnosti. Musí s Hankou odjet  do hlavního města Sofie a zajistit si přechodné doklady a vrátit se domů.Jejich cesta končí i když ještě nezačala.

Se slzami v očích se s nimi loučíme  rozdělíme se o finance a začíná naše osamocená cesta plná překvapení, dobrodružství a poznání.

Grilované rybičky

Zamáváme našim kamarádům a ploužíme se na břehu moře s  papírovým kornoutem plným  grilovaných rybiček. Opojeni ještě alkoholem a proti všem komunistickým pravidlům a zákazům uléháme u šumícího a vlnami zmítaného moře. Honza si spí svůj krásný sen, ale já celou noc strachy nezamhouřím oka. Svítá, nafouklé nedojené rybičky na mě z kornoutu výhružně zírají. Je to odporné a teprve nám dochází jaké máme štěstí, že nás zde Bulhaři nechytli a že jsme nedopadli jako naši kamarádi.

Směr Pirin

Seženeme  ubytování v domku kousek od moře. Užíváme a po několika dnech odjíždíme směrem pohoří Pirin – pohoří  s nejvyšší horou Vichrenem – 2914 m, které  se nachází na jihozápadě Bulharska . Na seznam UNESCO byl zapsán v roce 1983. Myslím, že vlakem jsme dojeli až do stanice Baňa. Skromné vybavení na vysokohorskou turistiku, sušené švestky, vločky a pytlíkové polévky. Zásobování v té době téměř nulové. Vzpomínky na tuto cestu jsou i po tolika letech zelené a šťavnaté. Aspoň tak mi tenkrát Pirin připadal. Cestou přes horské svahy s nádhernou horskou flórou s unikátními endemity, kolem bystřin, horských jezer, téměř sami.

Vichren

Výstup na Vichren – sídlo pohanského boha Peruna, jsme absolvovali ze stanového tábora. Dole květena nahoře i sníh.

Pokračujeme potom dál směrem na jih  k Melniku, po  cestě byly asi dně ubytovny. I přes velký zákaz jsme vždy spali venku. Nebylo to však z mé velké lásky ke spaní pod širákem, ale bylo to přání Honzy. Mám pocit, že za celou cestu jsem vždy usnula  na velmi krátkou dobu. V životě jsem se tak nebála, jako v těch horách. Cestou jsme zažili i několik hororových scén: osamoceni jdeme krajinou a ze tří stran nás obkličují velcí psi. Nemáme na vybranou a tak se snažíme sebrat kolem sebe, co nejvíce šutrů na případnou obranu, kruh se pomalu uzavírá a ve chvíli, kdy jsou psiska na pár metrů od nás vzduch roztrhne pískot – bača kdesi pod kopcem svolává své pomocníky a nám zachraňuje život. Díky Bačo!

Otrava hub i střelba

Jsme již několik dní na cestě a tak vezmeme za vděk asbíraným houbám, z kterých uděláme skvělou polévku. Honza po dobrém obědě vysloví „úžasnou“ větu: Jani, co když ty houby vypadají stejně jako u nás, ale jsou jedovaté?  Neuběhne ani pět minut a já mám v hlavě těžkou otravu hub, je  mi zle! Už se stmívá a vidina, že zemřeme v bulharských horách mi do obličeje vrývá bílou smrtelnou masku. Jsme kousek od turistické chaty, ubytování je drahé a tak znova uléháme mimo horizont do malého stanu. Já si užívám svou otravu hub, když venku uslyšíme hrozný rámus. Německá omladina, posilněná alkoholem láme kleče a rozdělává nedaleko nás oheň. Žár ohně je naším ochranným štítem. Po hodině jejich řádění přerušuje štěkot psů a rázné zakročení  horské (možná policejní (služby). Odebírají jim pasy, odvádějí do turistické chaty. Nás zatím nespatřili, vyjmeme opatrně kolíky a suneme stan o velký kus  dál, moc toho nevidíme. Když jsme z jejich dosahu, lezeme do stanu a snažíme se usnout. Už nemám otravu, teď mám strach, že nás odvedou. Zkazky, že v té době  za prohřešky vás šoupnou do pracovního tábora mě děsí…Snad i usínám, když mě probudí obrovská rána, ječím na Honzu, že po nás asi někdo střílí! Ne, jsou to jenom světlice vystřelené někde v dáli. Je brzké ráno, vytřeštím oči a nemohu uvěřit, co vidím.Jsme na úplném srázu, 20 m pod námi je skála a pod ní hluboká propast. Naproti jsou další skaliska a na ní nádherní kamzíci. Nepokoušíme raději dál štěstí a vyrážíme na další cestu.

Z hor až do Melniku

Čím více k jihu se blížíme, tím nás Slunce více spaluje a cesta  po těžkých horských výstupech  začíná být mezi havětí zase jinak  náročná.Denně ujdeme kolem 20-30 kilometrů. Mám chuť na náš český chlebíček, nenávidím vločky a mám hlad…přicházíme konečně do nějaké vesničky, sednu doprostřed a Honzovi říkám, jestli mi nesežene smažená vajíčka, tak se nehnu!! Babizna bulharská nechce pochopit, že slepice, které má na dvoře, snášejí vajíčka a já si je od ní chci koupit. Je to boj, ale stojí to zato, jsou to ty nejluxusnější vejce v mém životě!!

Další cesta je obohacena unikátními Melnickými pyramidami s Roženským monastýrem (založeným na přelomu XII a XIII století, podoba  nynějšího monastiru pochází z XVI – XVII.století. Denní sluneční žár začíná být k nevydržení. Po dlouhé cestě (150 km) přicházíme do městečka Melnik., do nejmenšího bulharského městečka s osobitou vesnickou architekturou. Tady si dopřejeme zaslouženého luxusu. Ubytováváme se v hotelu, dopřáváme osvěžující koupel, výborné jídlo a úžasné melnické víno. Trochu jsme to přepískli a  ráno máme pěkný bolehlav :-). Kdyby nebyl rok 1986, jak jednoduché by bylo odtud dál pokračovat do sousedního Řecka. 

Dunajská Delta i Zlaté písky

Při naší cestě jsme  ještě navštívili Sofii, ze Sofie jsme stopem Ladou s přidanými koňmi pod kapotou s bulharským šampionem v rallly /to bylo hodně rychlé, strašně rychlé/ navštívili Dunajskou deltu. Náklaďákem jsme z Dunajské delty pokračovali směrem na Zlaté písky. Navštívili jsme  lom na těžbu mramoru,s mým napůl useknutým a zakrvaveným malíčkem (kdy mě Honza v náklaďáku přibouchl  prst mezi dva plechy), k velké radosti pana řidiče, který neměl prsty dva. Z polikliniky, kde mě měli ošetřit, jsme rychle utekli! 

Konec naší cesty jsme si užili u moře.. Domů jsme cestovali vlakem přes Rumunsko, Maďarsko..Cesta to byla nádherná a byla jednou z našich prvních…