...tu svou, tedy stáří. Jak se s manželkou, pokud se neopustíme, odstěhujeme do chalupy v podhůří, kde je voda jen v pumpě na zahradě, elektřinu má jediná místnost a kamna jsou, myslím, také jen tam.
Představoval jsem si, jak tam budeme po ránu šukat seknicí, a vrzat už k tomu nebude postel ale jen seschlá prkna v podlaze, a já řeknu:
"Je zima, babičko, mám zatopit?"
A moje drahá polovička bude jen kývat hlavou, a teprve když se jí zeptám potřetí, odpoví:
"Ale zatop, dědečku, zatop. Bude nám teplo."
A já, pokud si při sekání třísek neublížím, rozdělám v kamnech oheň a budeme tam pak spokojeně sedět a bude nám teplo.
Nevím, jestli budeme na něco myslet; asi ne, než snad na to, co právě budeme mít před očima, nebo na to, co nám v paměti uvízlo z dávné minulosti.
Ale já teď přemýšlím, jestli náhodou nebudeme šťastní. Hrozná představa, ale co když..? Co vlastně člověk chce od života? Teplo, ticho, tekutiny, tišení bolestí a transport? Nebo zimu, která vyprovokuje činnost; hluk, který vyprovokuje činnost; žízeň, která vyprovokuje činnost; bolest, která vyprovokuje činnost - a transport, změnu, která je tou činností? Nebo jak kdo? Že by někdo toužil po pokroku, ze kterého je uštvaný a otrávený (i doslovně, jedy v potravinách, ve vzduchu a všude kolem nás), který mu přináší věci, jichž ani nestačí užít, a sám chátrá nemocemi a jeho děti stejně tak.
Samozřejmě, zpátky na stromy by se asi nechtělo nikomu, ale zpátky domů možná...
Možná se pletu; možná ti, kteří tráví prací dvanáct nebo čtrnáct hodin denně jsou šťastní - a těší se, jak budou v důchodu vzpomínat na pracovní úspěchy; pokud se tou prací dřív neuštvou. Miloši Kopeckému byla nad tohle milejší představa, že by se v už mládí umiloval k smrti. Asi ne jako Romeo a Julie, spíš jako Casanova, fyzicky. Casanova to ale vydržel - a co mu ke stáru zbylo?
Ale co je mi vlastně teď po tom, jak mi bude ve stáří? Blbě, to je přece jasné; pokud se ho vůbec dožiju. Nejsou nakonec nejrozumnější ti nepřizpůsobivý, co žijí - a užívají si života - ze dne na den, bez ohledu na budoucnost, která až přijde, zase bude přítomností a my ji buďto prožijeme - a užijeme si jí, a nebo se budeme pořád ohlížet dozadu a dopředu, aby nám současnost protekla mezi prsty; aby se nám mezi prsty provalila hnána tlakem a shonem, ve kterém žijeme?
Ale možná to je úplně jinak; oni nejsou nejrozumnější, to jen my jsme úplně pitomí...
