Věci veřejné

Nevím, jak komu jinému, ale mně má zkušenost radí pochybovat o tom, co čtu v novinách. Dokonce bych řekl, že pochybovat je nepřesné, že přesnější by bylo vidět to opačně: Co se chválí, tomu nevěř; co se haní, s tím se dobře seznam...

„Nevím, kdo to vůbec je. Dokonce i u komunistů vím, kdo to je,“ říkal zhruba před rokem pan Schwarzenberg, když se zlobil, že neví, kdo je majitelem strany Věci veřejné, kdo má opravdovou moc, s kým má jednat.

Nevěděl jsem tenkrát, co tím pan Schwarzenberg chtěl říct, a divil jsem se, že cosi takového může střízlivý člověk při plném vědomí vyslovit. (http://scheuer.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=143579&bk=67189) A dnes se mi zdá, že tihle staří političtí harcovníci s těmi neznámými lidmi, o kterých nikdo neví, komu mají sloužit, společnou řeč nenašli.

Ano, musí to být jen shoda náhod, že skandály kolem Věcí veřejných překrývají jiné, úplně bezvýznamné události, jako je privatizace Mostecké uhelné, půlmiliardový úplatek pana Dalíka, kauza ProMoPro, aféra Drobil, za kterou byl potrestán jen pan Michálek, který na ni upozornil, a tak dále...

Kdo věří novinám a televizi, ten má možná pocit, že si tu naši demokracii rozvracet nedáme a správně se vypořádáváme s jakýmisi podvratnými živly, které narušují klid pro tu naši (jejich) dobře zavedenou (parlamentní) práci.

Já mám ale už dávno pocit, že noviny a televize mluví a píší o jiném světě, než ve kterém žijeme; že nám jen cosi předhazují, jako se oslovi strká před oči mrkev, aby táhnul – tak jsou nám předhazováni lidé, které máme z duše milovat a nebo nenávidět. A nebo chvíli milovat a chvíli nenávidět, jak se to někomu hodí.

Takové praktiky z duše nenávidím. Proto fandím Věcem veřejným – a proto jsem se „k nim“ přihlásil. Abych se na tu sektu podíval z blízka. Ne přes komentáře novin, jako jsme kdysi „poznávali“ jiné podvratné živly.