Týdeník Týden píše 10. února 2010 o tom, že učitelé děti nezvládají, šíří se nekázeň a poruchy učení, a že tedy školy lační po pomoci psychologů, takto:
Řady školních psychologů se rozrůstají. Zatímco ještě před šesti let jich bylo jako šafránu, dnes se po školních chodbách pohybuje více než stovka odborníků. Roste i poptávka po speciálních pedagozích. Proč?
Obrázek první: student se krčí pod lavicí. Na krku mu sedí spolužák a dusí ho. "Nechte toho," křičí bezradně učitelka. Od dětí se dočká jen nadávek. Podobných scének, které si žáci natočili na mobilní telefony, je plný server YouTube. Nahrávky kolují po celém internetu a ukazují, jak se žáci ke kantorům chovají: stále agresivněji. A učitelé si s tím nevědí rady.
"Právě tomuto by měli sloužit školní psychologové. Díky nim se daleko dříve a lépe odhalí problémy, které by mohly v budoucnu přerůst učitelům přes hlavu. Působí jako prevence. Zamezí rizikovému chování, jako jsou agresivita, šikana a drogy," popisuje důvody, proč mít psychologa ve škole, Ivana Slavíková z Institutu pedagogicko-psychologického poradenství.1
Tady čtu, že učitelka smí žáka, který týrá svého kamaráda, jedině napomenout. A má to, raději, udělat tichým hlasem, aby se žák nepolekal, nebo aby ji nenapadl. To je v pořádku; škola ani učitel tu nejsou od toho, aby žáky lekali, nebo aby se s nimi prali; jsou starší, mají mít rozum. To už jsem nevyčetl, to, myslím, ze psaného plynně vyplývá.
O rodičích tu zmínka chybí. Možná nechybí, rodič prostě není v systému uvažován. Rodiče tu zřejmě nejsou od toho, aby nějak zasahovali do zdravého vývoje svých dětí; rodiče jsou na to, aby dětem plnili přání a nebyli na ně hrubí. Nebo – hlavně - aby je dobře zajistili; aby měli dvě nebo tři zaměstnání, nebo jedno, ale na celý den včetně víkendů, a nosili domů tolik peněz, aby se dítě necítilo ošizené. Jinak by soud, nebo paní Baudyšová, mohli zasáhnout a poslat dítě za lepším. Cosi jako výchovu, to by asi nezvládli. Nemají na to školy ani školení, čas jim také chybí – ti prostě jako by v systému nebyli.
Takže bezradná učitelka bezradně (a tiše) křičí, rodiče jakoby nejsou – ale problém tu je. Mnoho studií a rozborů a poučných brožur už vzniklo – ale problém je tu stále. A sílí, zdá se. Dřív se žáci šikanovali stranou, dnes už jim nevadí ani zevlující učitelka za zády – pokud tedy nekřičí moc nahlas. Kvílející učitelka jim vadí. A někdy jí to dají najevo. Takhle „poučená“ učitelka si pak nechá ošetřit rány a pár dnů nebo týdnů si doma odpočine. Ovšem jednou se musí vrátit – a pokud je divná a neumí nekřičet, jestliže si před ní „děti“ hrají na násilníky, má smůlu – a problémy. S dětmi, s jejich rodiči, s vedením školy a s dětskými psychology a ministerskými úředníky a možná i s Policií, to pokud zasáhne; a nebo sama se sebou a svým svědomím, pokud nezasáhne. Takže má dvě možnosti, buď se zblázní dřív, a nebo později.
Učitel to mívá lepší, ten může zakřičet a nemusí se bát, že dostane přes hubu. Většinou. Žákům křik učitele, který je chlípně okukuje při jejich hrách, sice také vadí, ale nechají ho být. Pokud je silnější. Učitel chvíli kouká – a jde pryč. Připadal by si trapně, být tak vlezle dotěrný a narušovat soukromí jejich her. Zasáhnout totiž také nesmí, a křičet moc nahlas vlastně také ne; mohli by ho obvinit, že ohrožuje zdravý psychický vývoj těch dětí.
Základní myšlenka je, zdá se, tedy ta, že děti mají právo si „hrát“ a učitelé mají právo si o tom myslet své. A mohou o svých dojmech a pocitech sepisovat slohová cvičení do žákovských knížek a jiných sešitků a bloků. Rodiče nejsou. To jsme si vysvětlili; ti jsou v práci a vydělávají dětem na lepší mobily, aby si svoje hrátky mohly dokonaleji natočit.
Jenže někteří rodiče si naivně myslí, že k tomu mohou něco říct. Některým rodičům vadí, že jejich dítě dostalo ve školních dětských hrách špatnou roli, a stěžují si, že se jejich dítě bojí do školy chodit, nebo že se z ní vrací špinavé a zbité. To by i stát mohl chápat – jak může takový rodič spořádaně a zodpovědně vydělávat peníze, když trpí tím, že jeho dítě trpí? Možná časem přijde nějaký papír, že do toho rodičům nic není – ale zatím, snad, takový papír neexistuje, a rodič ještě smí se svým dítětem soucítit; i přesto, že své dítě má jen biologicky, a nemá na něj žádný papír od soudu.
Některým učitelům vadí, že to těm rodičům vadí.
Jiní učitelé to chápou a přiznají, že je to pravda – a že je to problém. A někdy, pokud se sejdou dva správně vychovaní jedinci, rodič a pedagog, sepíší spolu nové slohové cvičení o tom, co jim vadí, a někam je pošlou. Někam, kde si to možná přečtou, někdy, a napíší nic neříkající odpověď plnou vzletných slov. Slova se tak množí, psaná i mluvená – avšak problém zůstává – a roste a kypí a nabývá na síle. A učitelé si nevědí rady, čteme v článku. Rodiče, pokud jsou a pokud o problému vědí, jsou ignorováni a nebo jsou také bezradní a bezmocní.
Takže?
Je tu řešení, čteme v článku – na školních chodbách se objeví psycholog!
Jistě. Učitel s dětmi může mluvit, zatím smí použít i takzvaného zvýšeného hlasu, dokud mu děti nezaklapnou víko - jenže nemá patřičné školy a školení a kurzy, aby dětem dokázal vysvětlit, že mlátit kamaráda je ošklivé a že se to nedělá, fuj. Kdežto psycholog má správné školy i školení a kurzy, ten to jistě dokáže.
A musí to dokázat dřív, než učitelům problém v budoucnu přeroste přes hlavu, píše se v článku. Což je pozitivní zjištění. Učitelka bezradně pokřikující na žáky, kteří jiného týrají, nemá pocit, že jí problém přerostl přes hlavu. Zvládnout ho sice neumí, ale sebevědomí jí ve škole vybudovali mohutné. Jí, a samozřejmě i všem jejím stejně bezradným kolegům, kterým prý dosud problém nepřerostl přes hlavu.
Dřív, když ještě rodiče byli v systému a učitelé se žáků nebáli, tak zmetka, se kterým byly problémy, odvedli k psychologovi.
Dnes, když zmetek už není zmetek ale problémový žák, nebo žák s jinou strukturou hodnot, a když takhle jiných žáků je ve třídě čím dál víc, se tedy psycholog odvede k žákům. Nic se tím sice neušetří, naopak, ani to nebude jednodušší, naopak, ale působí to jako prevence, píše se v článku.
Zřejmě ten problémový žák, archaickou češtinou zmetek, přijde preventivně za psychologem – nemá to daleko a to je ta výhoda – aby se ho zeptal, proč je takový hajzl a parchant. On může; problémoví žáci archaický slovník ještě používají. Psycholog mu udělá školení a problémový parchant od té chvíle začne mluvit spisovně, bude nosit kravatu a čůrat do mušle a nikoli na zeď, jako to dělal předtím. Nebo mu, psychologovi, preventivně pomaže kliku lejnem. Aby se vyjasnilo, kdo je tu pán. A psycholog kliku každé ráno umyje a bude každé ráno takovým zmetkům, kteří dobře vědí, že proti nim nemá žádné páky, trpělivě pořád dokola vysvětlovat, že to je fuj.
Věříte tomu?
Proč byste neměli věřit??? Možné to je.
Možné prý je i projít zdí; jen pravděpodobnost je dosti malá. Ale možné to je – tak proč by nemělo být možné, aby člověk se správnými školami a školeními a kursy naučil děti procházet zdí, vlastně vysvětlil chovat se slušně. Doma jim to nevysvětlili, ve škole jim to nevysvětlili, tak proč to nezkusit?
No, a když za pár let zjistíme, že ani dobře školený psycholog neumí projít zdí, můžeme do škol poslat klauna. A potom zase někoho jiného – času dost, dokud nám ten problém nepřeroste přes hlavu. (Co by se ale muselo dít, abychom si to přiznali???)
Ale dosti znevažování čísi hlouposti. Psycholog ve škole opravdu může mít smysl – aby pomohl dětem, které ve školních hrách dostávají špatnou roli. Ti za ním možná opravdu sami přijdou, ti ho možná opravdu budou poslouchat a budou se snažit jeho radami řídit.
Je tohle ale vážně cílem?
Skutečně chceme oběti psychologicky proškolit, aby se naučily týrání snášet – a agresory budeme dál hájit a pečovat o jejich dětská práva?
Nebo jsem četl špatně a tohle článek neříká???
1Rodriguez, Veronika, Školy lační po psycholozích. Učitelé děti nezvládají, Týden.cz, [on line] Praha : MEDIACOP, s. r. o., 10.2.2010 [cit. 8.6.2010] dostupný na <http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/skolstvi>
