V roce 1994 se paní Ludmila Havránková dozvěděla, že přes její pozemky, které dva roky předtím dostala v restituci, má vést dálnice. Nabídla státu směnu pozemků, aby mohla dál hospodařit, jenže úředníci nereagovali a pak hrozili vyvlastněním. V červnu 2011 paní Ludmila Havránková pozemky státu prodala. A co bylo mezi tím???
Jednání. Dlouhá léta sporů, dohadování a přetahování. Proč? Protože arogantní jednání státních úředníků přimělo paní Havránkovou, která s sebou nedá orat ani vláčet, aby se státu postavila. Proto ono zpoždění stavby dálnice o tolik let.
Někomu možná přijde, že je paní Havránková divná, že nám všem svou tvrdohlavostí bezohledně škodí.
Já myslím, že nám všem svou tvrdohlavostí naopak ohromně prospěla; že se po téhle zkušenosti budou státní úředníci chovat maličko opatrněji, vstřícněji a méně přezíravě. Nemusí o moc, ale o maličko lepší budou, myslím. Sebevědomí a sílu, jakými vládne paní Havránková, totiž nemá každý; její jednání opravdu není normální, ale je výjimečné. Ne nenormální, ale výjimečné – v nejlepším slova smyslu.
A čím to, že dohadování skončilo? Ustoupila paní Havránková? Nebo ustoupil stát?
Paní Havránková prý byla spokojena s lidským přístupem vyjednavačů.
Je to vůbec možné, po tolika letech bezmála nenávistných sporů? Co to bylo za nové vyjednavače, které za paní Havránkovou poslal bývalý ministr dopravy?
Četli jste někde, že tenhle ostudný spor byl ministerstvem dopravy ukončen právě pod vedením Víta Bárty, respektive Radka Šmerdy – obou za Věci veřejné?
Těžko. Víme všichni, co si kdo o panu Bártovi s někým povídá v hospodě; víme, že je to podezřelý neschopný podvodník a lump, ale že vyřešil tuhle mnohaletou „banalitu“, kterou řešilo (a nevyřešilo) předchozích několik ministrů, to jsem se nikde nedočetl.
Tedy „vím“ to všechno z novin. Stejně jako z novin „vím“, že Věcem veřejným už prý nevěří žádný soudný člověk.
Víte to taky? Z novin, viďte...
