Přemýšlel jsem, jak je to u dětí výrazně různého věku - jestli ty starší skutečně těm mladším jejich věk "závidí" - a jestli to je normální...
Samořejmě jim vysvětluju, že i oni byli mladí jako ti, co jsou mladí dnes, a vším si prošli, tak co závidět? Je to, jako by rodiče svým dětem záviděli jejich mládí - ale nezávidí jim ho..?
Jak to je? Když už jsem tak přemýšlel, napadlo mě, že sám bych se jakékoli, třeba sebekrásnější minulosti vzdal, pokud bych za ni dostal jakoukoli, třeba sebenejistější a pochybnější budoucnost (kterou už mám jednou za sebou).
Je to normální? Možná ti, kdo nenávidí Paroubka, ač ho nikdy neviděli, a ti, co se zastávají práv nepřizpůsobivých, a tak dále, prostě ti, kteří si myslí, co si přečtou v novinách, by řekli, že jsou rádi čím jsou a neměnili by. Možná ano - a možná ne.
Je to tak, že když těm starším říkám, že je to v pořádku a normální a stejné pro všechny, tak jim lžu - protože ty mladší děti mají pořád před sebou to, co ty starší už mají dávno za sebou, a co cítí jako nespravedlnost? Ne vědomou, úmyslnou, ale prostě nespravedlnost - stejnou, jako zřejmě cítí třeba dítě nemocné nebo hloupé vedle svých zdravých a chytrých sourozenců.
Samozřejmě je to normální a jinak to nejde - ale budu blíž pravdě, když jim řeknu, že mají prostě s m ů l u , než když jim říkám, že jsou na tom všechny stejně? Protože já sám za sebe bych si opravdu bez jakéhokoli přemýšlení vždycky vybral možnost narodit se později. (Že to vůbec nemusí znamenat delší život, to je jasné, ale vždycky to musí znamenat mladší život - a přiznávám, že je mi úplně jedno, jak dlouho před svým narozením jsem nežil, ale není mi vůbec jedno, kdy odejdu...)
