Příspěvků o sexu je hodně, o politice ještě víc, o lidech skoro všechny, o problémech jen o málo méně - tak tohle je o všem .. takže o ničem...
je to úryvek z textu, který jsem napsal a který neumím sám posoudit, tak sem kousek dávám, a kdyby měl někdo zájem, nebo spíš kdyby měl někdo dobrou vůli si přečíst víc, může na:
http://www.scheuer.estranky.cz/clanky/budeme-cekat ,
kde je to i v pdf, mnohem lépe čitelné...
---
To stavení bylo udržované velmi ledabyle; tak ledabyle, jak asi udržuje člověk, jemuž se lépe žije v lese než tam, kde může mít hodně, ale musí mnohem víc. Stavěné bylo lépe, ale z té dávné doby, kdy vznikalo, už mu zbylo jen tělo. Pevné, leč omšelé a chátrající.
Chlap do něj odešel, když ztratil práci, pak rodinu a s ní vlastně všechen majetek, a pak postupně víru ve spravedlnost, sám v sebe a v celý tenhle svět. Už před lety – a nikdy nelitoval. Alespoň nahlas ne. Vedl svůj život-boj se životem-světem, a byl se sebou spokojenější než kdykoli předtím. A pokud ho někdy napadlo, že by měnil a vrátil se tam, odkud odešel, umně to skrýval i sám před sebou a žil v přesvědčení, že je tam, kde je, rád, a že je rád i tím, čím je. Byť radostí prožíval jen málo, pokud vůbec nějakou.
Dokud nepřišli Ivan a Karolína.
V tu chvíli ztratil pojem o sobě i o světě a nevěděl najednou nejen, jestli je tam rád, ale chvílemi ani kdo je a kde je a proč tam je, ani jestli je tím, kým je. A kým byl. Zlobil se na ně, ale usmíval se přitom; ba, přímo se někdy smál, když se na ně díval, i když měl vztek, že tam jsou a otravují, pohled na ně jej rozveseloval, a přestože měl na sebe vztek, že je neodvedl pryč, vlastně se z toho radoval.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se kluka cestou.
„Ivánek,“ odříkal ten pečlivě a naklonil se, aby se mohl chlapovi podívat do obličeje.
„A ty?“ obrátil se na holčičku.
„Kája,“ zavlnila se ona.
„Kája? Co to máš za jméno? Takový neznám,“ podivil se, ale než stačila Kája spustit svoje překotné, mnohaslovné vysvětlování, zeptal se Ivan chlapa, jak se jmenuje.
„Já?“ zopakoval chlap, jako by ho ta otázka pobavila, jako by na ni nebylo jednoduché odpovědět. „Já nemám jméno.“
„Máš,“ řekli obě děti téměř současně.
„Nemám,“ kroutil chlap hlavou. „Měl jsem, ale už nemám.“
„Nemáš?“ prohodil kluk zamyšleně. „Ty seš Rumcajs!“ vykřikl krátce na to a rozesmál se. „Rumcajs! Rumcajs seš! Jo!“ nakláněl se nalevo i napravo, jak se pokoušel dostat před chlapovy oči.
„Možná,“ povzdechl si ten zprvu, ale hned nato se také zasmál: „Tak jo! Tak jsem Rumcajs. A ty seš špunt!“
„Nejsem!“
„Jo! A ty špuntovka!“ smál se na děvče, rozpomínaje se na své dětství, a Kája se smála na něj a Ivánek se smál na všechny a na všechno, protože seděl nahoře na koníkovi a mít meč, mohl by hned bojovat s drakem, takže mu právě ke štěstí nescházelo vůbec nic, a kráčeli tak zpátky a halekali na les, ale jen pár minut, než chlapec zmlknul a dal si ruce na chlapovu ježatou hlavu, na ruce si položil bradu a zasmušile koukal před sebe. I dívenka utichla a šlapala tiše a spořádaně vedle chlapa, jemuž mimoděk, úplně automaticky strčila ruku do dlaně, protože v jejím světě se chodí takhle, a zticha zůstal i chlap, který si najednou s vykulenýma očima uvědomoval absurdnost své situace, a kdyby mu ještě zůstala nějaká z těch vypěstovaných lidských „přirozeností“, snad by se začal opatrně rozhlížet, jestli je takhle někdo nevidí, jelikož by se styděl.
Ale nikdo tam nebyl a nemohl se dívat, jak mlčky jdou lesem k ruině domu kdesi za starým lomem, společně, ale každý zabrán do svých vlastních představ, špinavý smradlavý zarostlý pobuda, vyvrhel, který s lidským světem dávno neměl nic společného a nehodlal na tom nic měnit; tím si byl naprosto jistý, ale pojednou si vůbec nebyl jistý, jestli tohle jeho přesvědčení znamená, že se má nebo musí chovat nelidsky, a takové úvahy mu běhaly myslí, ne snad uspořádané do slov, ale přesto natolik jasné a zřejmé, aby věděl, o co se jedná, o čem přemýšlí. Ale protože myšlenky beze slov nemají rozumná řešení, těch se můžete jen zbavit, vyřešit je svým konáním, tak, aby se staly nadbytečnými, tvářil se ten chlap zasmušile, avšak zároveň i rozhodně a odhodlaně, jelikož věděl, že koná tak, jak má za správné.
Děti měly myšlenky jednodušší a dokonce i uspořádané ve slovech, ve třech slovech, vlastně čtyřech: Kde je ta maminka? Kolem jim vířily spousty neurčitých beztvarých pocitů a jiných duševních hnutí, ale v těch se vůbec nevyznaly a tak jim ani nevěnovaly pozornost; důvodem jejich zakaboněných čelíček byla ona čtyřslovná otázka, na kterou však už nebyla, neexistovala přijatelná odpověď – vždyť právě proto ti tři tak spolu šli, že před jedinou odpovědí, jíž se jim mohlo dostat, je pobuda chtěl uchránit, byť si to vyčítal a spílal si v duchu do slabochů a magorů, ani na okamžik nezaváhal a neuvažoval, že by se mohl rozhodnout jinak...
