Jednoho pondělního rána probudil pana X zvuk nenáviděného budíku. „Ještě pět minut“, pomyslel si, když zmáčknul tlačítko odložit. Ale tentokrát to bylo jiné, než dřívější rána.
Panu X došlo, že se stále žene vpřed a přitom stojí stále na místě. Začal si připadat jako křeček v kolečku.
Ráno vstane na poslední možnou chvíli, rychle proběhne sprchou, zhltne rychle snídani a pádí do práce, která ho nebaví. Má pocit, že by si zasloužil víc, než kolik mu jeho zaměstnavatel platí. Cestou z práce se zastaví v rychlém občerstvení se najíst a pak se doma vyvalí na gauč a sleduje bezduché seriály. Nebo si sedne k počítači a zabíjí čas na sociálních sítích nebo hrami, dokud na něj nepadne únava a nejde spát.
A v úterý ráno začne všechno znovu... Ve středu ráno si řekne: "konečně je týden v půlce." Ve čtvrtek ráno... A konečně je tu pátek, hurá. "A dokonce je dnes výplata."
Pan X má pocit – na pár krátkých sekund – že ty peníze jsou opravdu jeho. Pak mu ale dojde, že ve skutečnosti jsou ale už dávno utracené předem. PROTOŽE: Doma na něj čeká stoh účtů – za hypotéku, energie, splátky kreditních karet, splátky auta, děti, jídlo, údržba domu, nákupy všeho co si rodina usmyslí, a … za všechno možné a nemožné… Ale na těch pár úžasných chvil jakoby byly všechny ty peníze jeho (za ten krátko dobu trvající pocit se mu ta dřina opravdu vyplatí). Uvědomuje si, že na jeho přístupu „Došla výplata, hurá, hurá!! To si žádá oslavu!“ je něco v nepořádku. Že to neznamená, že dnes mohou jít s celou rodinou do restaurace nebo si mohou koupit nějakou věc na rozveselení. A víkend potom samozřejmě zabijí nějakou návštěvou, zábavou nebo výletem – což stačí akorát na to, aby nemusel celý víkend myslet na svůj život plný tichého zoufalství. Že neúprosně nastane pondělní ráno, kdy zazvoní budík a celý kolotoč se začne opakovat – rok, dva, 10 let, 20 let, 30 let…
