Povím vám příběh o dvou kamarádech, kteří se přistěhovali do pustého kraje a chtěli se začít živit kopáním uhlí ve dvou opuštěných dolech. Mohli si vybrat. Jeden důl byl na uhlí bohatý, ale nikdo nevěděl, kolik hlušiny bude třeba vyvozit. Druhý sice moc uhlí nedával, ale dalo se nakopat hned.
První horník si řekl: „Nenakopu sice každý den moc uhlí, ale jistota je jistota.“ Druhý zajásal: „Nenakopu zpočátku možná ani tolik, aby mi to stačilo na topení, ale ta hromada uhlí, která tam na mne čeká, ta mi stojí za to.“
A pustili se do kopání. První nakopal každý den za pár hodin uhlí tolik, že mu to stačilo na topení a to co zbylo, prodal, aby mu to stačilo na skromnou obživu. Druhý horník vstával dřív a večer se vracel utrmácený, někdy i bez kousku uhlí. Všichni v okolí se mu smáli a odrazovali ho, že to nikdy nedokáže. A čím víc se mu smáli, tím víc posilovali jeho odhodlání dokázat to.
První horník doma topil ostošest, druhý topil jen střídmě, a když mu nějaké uhlí zůstalo, nechal si jej na horší časy. A když nezbylo, řekl si: „No a co, v lese je dost dříví.“
Týdny ubíhaly a druhý horník narazil na vydatnou žílu. Sám ji nemohl vytěžit, pozval proto další horníky, kteří pro něj rádi pracovali. Dokonce díky tomu, že měl uhlí dost, mohl snížit cenu. První horník toto chvíli s nelibostí sledoval, až nakonec zavřel svůj důl a šel za svým úspěšnějším kamarádem, jestli by jej u sebe zaměstnal …
Blahopřeji těm, kteří pochopili, co tímto příběhem chci říct a ti co nepochopili a chtějí to vědět, ať se mne zeptají. A těm co se ptát nechtějí, také přeji hezký den.
http://2015.vesele.info
