Dobu, ve které právě žijeme, lze nejjednodušeji vystihnout termínem dekadentní. Tento pocit nám denně potvrzují politické špičky, média, kulturní odborníci a podoba současného umění. Lépe řečeno, ta podoba, kterou se nám výše zmíněné subjekty snaží neustále diktovat. My se však ocitáme v okamžiku, kdy většina z nás hladově touží po čistotě..
O podobě současného umění dnes rozhodují lidé, kteří o tom, co znamená být umělcem a uměním trávit celý život, neví prakticky vůbec nic. Na celém světě se z umění stává produkt, který je po způsobu mean-streemového managementu servírován konzumentům, tedy nám divákům, do plastových kelímků od Coca Coly. Z reprobeden se na nás v popartovém koutku berlínské národní galerie linou největší hity The Beatles; chybí už jen loutka Josepha Beuyse, která by nás na závěr výstavy pomazala lojem, abychom pochopili o čem to vlastně je, to jeho umění..
Podobnou proměnou s největší pravděpodobností projde i naše Národní galerie v Praze. Některá média již avizovala nejdynamičtější změny právě ve sbírce moderního a současného umění. Od března se můžeme těšit, že se pro nás nad Veletržním palácem rozzáří to krásné červené srdce, protože pravda a láska konečně i zde zvítězila nad lží a nenávistí!?
Prezentace moderního a současného umění obecně zcela podlehla komerčnímu diktátu, kdy jsou koncepce výstav podřízeny trendu doby a všechny expozice západní kultury jsou koncipovány podle jedné umělecko-historické šablony. O krizi uměnovědných oborů jsem se nedávno opět přesvědčila na výstavě v berlínské Neue Nationalgalerie, kde v současné době probíhá výstava, „Der geteilte Himmel 1945 – 1968“, německé poválečné umění ve světovém kontextu, a to výhradně z vlastních sbírek. Očekávala jsem nový pohled na východní a západní německé umění, ideálně objev nových uměleckých osobností. Bohužel koncepce výstavy byla pojednána v naprosto zavedeném a uniformním schématu současnosti.
Umělci bývalého východoněmeckého bloku byli upozaděni svobodným abstrakcí západem. Pravděpodobně nikdo z kurátorů nenašel odvahu postavit se všeobecně poplatné prezentaci nebo si dát práci s hledáním osobností, které lehce nezapadají do celosvětové uměleckohistorické konstrukce, a vystavit tak díla východoněmeckých autorů, kteří stáli mimo socialistický realismus, nepracovali v duchu předválečné moderny, nebo ti, kteří by nenásledovali světové dění, ale hledali svou vlastní cestu.
Já si přesto dovolím tvrdit, že pokud bylo někde možné nalézt pravdivou podobu moderního a současného umění, tak to bylo právě v pražském Veletržním paláci! Kontext sbírky byl na počátku nového tisíciletí nadčasově přehodnocen. Stálá expozice poválečného umění byla obohacena o zásadní díla, do té doby široké veřejnosti méně známých autorů, jakými jsou Pavel Brázda a Ivan Sobotka. Bývalému vedení Národní galerie se povedlo vtisknout do expozic specifickou podobu, která je charakteristická prezentací děl, která jsou výrazná, i přesto, že nezapadají do teoreticky nalinkovaných rámců. Tím nabízí divákům neotřelý pohled na české umění, který je i pro zahraničního diváka velice obohacující, a to především tím, že nabízí svobodný obraz umění z období totality. Měli bychom si uvědomit, že o Pavlu Brázdovi lze již dnes hovořit jako o jedné z prvních osobností světového popartu.
Kurátorům pražské Národní galerie se povedlo v předstihu upozornit na blížící se kulturní úpadek. Nepodlehli světovým, konzumem podbarveným, tendencím, a výstavní expozice byla vždy chápána skromně a seriózně. Zvolená cesta předznamenává myšlenkový směr, který je možný chápat jako nejjednodušší cestu k narovnání zdeformovaných hodnot.
K mé velké lítosti, všechny dosud zveřejněné informace potvrzují obavy, že Národní galerie za nynějšího vedení vyšla v prezentaci současného umění cestou, která podléhá povrchnosti a rychle se střídajícím módním trendům právě na úkor pravdivé podobě současného umění a umění vůbec.
