Steigerwaldova pravda a moje jistota

Jsem absolutní pacifista. Je až úsměvné, kolik hněvu a agresivity tohle mé „přiznání“ vzbuzuje. Vojenské přehlídky považuju za totálně a naprosto zbytečné plýtvání penězi daňových poplatníků.

Jsem pacifista a je to základ mé životní filozofie. Neznám ideál, který by mne donutil vzít do ruky zbraň a namířit ji proti komukoli jinému a neznám důvod, proč bych – po vzoru Čapkovy matky – měla k něčemu takovému nutit své syny. Naopak znám příliš mnoho důvodů, proč si vážit života i životů svých dětí, stejně jako životů dětí někoho jiného.
Je to už dost dávno, co jsme se – velmi přátelsky - střetli s jedním kolegou, když jsme v naší moravské filiálce nesdíleli málem celoredakční souhlas s americkou okupací Iráku. Naše antivojenské názory označil za pouhé naivní bláznovství (byl rocker, chartista a letitý odpůrce bolševického režimu).
Chápu ho, narodil se pár let po válce a Studenou válku vdechoval stejěn jako komunistickou propagandu. Nenáviděl ji jako každý průměrně inteligentní obyvatel této země, ale něco z ní přece jen přijal - nikdy se nezbavil pocitu ohrožení. U nás doma nic mimořádného.
Pocit ohrožení prosákl naší „civilizací“ skoro jako plíseň, je to rodná sestra netolerance a živná půda podezíravosti. Jsou to vlastnosti, které mne štvou a náš „národ“ charakterizují víc než vepřo-knedlo-zelo nebo vlajka s modrým klínem.

Základní steigerwaldovská otázka
Podle Karla Steigerwalda se „celá debata o radaru dá přeložit do jednoduché otázky: ke kterému mocenskému uskupení chce Česká republika patřit“.
Kdyby to bylo tak jednoduché. Podle jeho názoru, který vyvěsil 30. října na iDnes, patřím mezi „pošetilce, nezodpovědné pacifisty a lidi spřažené s Ruskem“, neboť tady radar nechci. A dedukuje, že pokud nechci radar USA, chci tady radar ruský.
Blbost, Karle Steigerwalde.
Nechci tady žádný radar, už nikdy.
Přítomnost cizích vojáků na našem území považuji 40 let po okupaci vojsky Varšavské smlouvy za naprosto nehoráznou. Jsem dokonce tak naivní, že mám problém i s příslušností k NATO a zejména pak mám problém s účastí našich vojsk v Afghánistánu. Povrchní výtky o mé omezenosti a krátkozrakosti mne zatím nepřesvědčily, že je třeba naše vojáky kamkoli posílat a ještě ke všemu jich tam posílat víc a víc a za víc peněz. Ničemu nepomohou tam ani tady.
Tvrdíte, Karle Steigerwalde, že neutrální ráje nejsou, a já jsem tudíž snílek.
Ano, jsem snílek, a jsem tak drzá, že se za to vůbec nestydím, právě naopak. Cením si snění víc než kalkulací a výpočtů. Dokonce bych řekla, že mi světová finanční krize dává momentálně jaksi zvráceně za pravdu. Neviditelná ruka trhu začala tak požírat svoje plody, že se mohou světová společenství přetrhnout, aby hledala a nacházela naprosto nekapitalistická řešení. Zbožněné a přeceňované Spojené státy si už hezkých pár let žily nad poměry a kdo nebyl slepý a hluchý, tak to věděl. Zahraniční politika USA v posledních letech právě tuhle ekonomickou realitu dokonale odrážela a naneštěstí i vyvážela. Nic na tom nezmění ani výměna vladaře v Bílém domě. Průšvih, který má teď Amerika řešit, daleko přesahuje Bushovo prezidentské období. Tahanice kolem radaru kdesi v Čechách v téhle perspektivě poněkud blednou.
Já osobně doufám, že na radar teď Američané nebudou mít čas. Ostatně i peníze na jeho stavbu už začali seškrtávat, jak jsem se dozvěděla z oficiálního zpravodajství ČT.

Historia - magistra vitae? Jak pro koho
Po zkušenostech s konkrétní velmocí, která nás tak pěkně a dost dlouho držela pod krkem, nechápu, proč bych měla cokoli jiného očekávat od jakékoli jiné velmoci, a hlavně nechápu lidi, kteří jsou navzdory všem dějinným zkušenostem zejména z dvacátého století, přesvědčeni, že se tato velmoc bude chovat jinak, než jsme tady v srdci Evropy kdy zažívali. Prostě má své zájmy, proto nás chce použít. Je naprosto jasné, že nám nikdo nic nedá, a dojde-li na lámání chleba, těžko čekat víc než „ojetý“ herkules (opět viz zpravodajství ČT).
Jakožto snílek z přesvědčení odmítám vidět svět černobíle, či chcete-li rusko-americky.
Svět, civilizace a kultura jsou přece mnohem barevnější a my jsem nezdědili jenom kvéry, zbrojní arzenály a Chammurappiho vnímání spravedlnosti. Zdědili jsme taky bibli a Nový zákon. Lidé přece už dva tisíce let sní o světě, kde se na násilí neodpovídá násilím, dokonce ani preventivním vyzbrojováním.
Jenže je jich (už dva tisíce let) pořád málo.
Co se s naší křesťanskou civilizací vlastně stalo, že myšlenky tak staré a rozhodně pozoruhodné odmítá uvádět do praxe?
Jako by křesťanské hodnoty byly dobré jen k tomu, aby se o nich mluvilo, abychom se jimi zaklínali, kdykoli se nám to hodí, ale nikdo si (radši) nezkoušejme uvědomovat jejich skutečný obsah. Pokud by je totiž aspoň křesťané konečně začali brát vážně, dost těžko by mohli mít chuť jít jinému po krku.

Normální je neválčit
Dvacáté století bylo stoletím válek, krvavých i „studených“, stoletím plným mrtvol. Jsou dva tisíce let málo, aby lidé pochopili, že normální je neválčit?
Proč má pořád někdo potřebu aspoň si hrát na vojáčky? Třetí tisíciletí je cosi jako výzva a teprve se učíme, co před námi otevírá.
Jistě, povrchní vlastenci budou dál mít potřebu chřestit zbraněmi a symboly, hrozit pohnutou minulostí, o níž mladí nechtějí slyšet. Můžeme se i poměřovat, kdo trpěl víc a ve jménu jaké vize. Kam to vede, naznačují setkání všech možných nacionalistů, ale také třeba poslední počin Ústavu pro studium totalitních režimů: cosi jako veřejný pranýř prominentních estébáků, vystavený právě v těchto dnech na Náměstí Svobody v Brně.
Zdá se, že potřeba čerstvé krve je veliká, i když už poněkud přischla. Opravdu tolik potřebujeme radar? Stačí zoufalci, které sice dávno odvál čas, ale na které můžeme statečně ukázat prstem, možná do nich i kopnout nebo hodit kámen…
Kde se pořád bere ta krvežízeň?
Možná to je zásadní otázka, kterou by mohl Karel Steigerwald zodpovědět pro změnu mně. Je snadné dělat z těch, kdo vidí svět jinak, prostoduché pitomce, kteří si nesečtou jedna a jedna, zvlášť když se svět dá tak krásně dělit – na ty zlé a na ty hodné. A v tom to právě vězí: NEVÁLČIT dá mnohem víc práce, hlavně to vyžaduje způsoby myšlení, kterým nás dvacáté století nestačilo naučit, přinejmenším velikou míru tolerance a pochopení, že všichni nejsme stejní a zdaleka nemáme stejné potřeby.
Ani za sebe bych nedala ruku do ohně, že to vždycky zvládám.
Snad to jednou dokážou vaši a moji vnuci, Karle Steigerwalde.
Já o světě, který nepotřebuje žádné radary, mohu aspoň snít. A co vy?